Karel Bacílek (1920–1949)

Trojická 387/2, Nové Město, 128 00 Praha 2



Narodil se 25. 3. 1920 ve Zdicích u Prahy (Středočeský kraj, okres Beroun). V roce 1936 se jeho rodina přestěhovala do Prahy, kde získali do nájmu restauraci U zlaté Prahy na Žižkově. Otec Karla Bacílka ji provozoval až do roku 1946, kdy musel kvůli nemoci živnost opustit a podnik předat. Rodiče se politicky nijak zvlášť neangažovali, matka pečovala o domácnost, otec byl řadovým členem sociální demokracie a nezastával žádné významnější funkce.
Karel Bacílek mladší vychodil obecnou školu, pak pokračoval ve studiích na reálném gymnáziu v Berouně, ale maturitu získal až v roce 1941 na gymnáziu v Praze. Poté se vyučil číšníkem a až do roku 1945 pracoval v restauraci svého otce jako číšník. V červnu 1942 po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha získal nezáviděníhodnou zkušenost s pražským gestapem. Tehdy byl spolu se svou sestrou zatčen a odvezen do Petschkova paláce (řídící úřadovna gestapa, byly zde vyslýchány a mučeny tisíce lidí) a později na Pankrác (věznice v Praze). Odtud ho naštěstí po několika dnech propustili, ale děsivá vzpomínka už mu zůstala.
Po osvobození se na podzim roku 1945 zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V té době se již živě zajímal o politiku, a i proto se rozhodl vstoupit do Československé strany národně socialistické, která mu byla svým programem nejbližší. V ní, respektive v její následovnici Československé straně socialistické setrval i po únoru 1948. Již tehdy se vnitřně neztotožňoval s politikou vládnoucích komunistů a správně identifikoval události jako postupné vzdalování se masarykovské tradici demokratického Československa. V tom se shodoval se svým otcem.
Osudné se mu stalo setkání s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou, s nímž Karla Bacílka mladšího seznámil na jaře 1948 jeho otec. Tento agent Vojenského obranného zpravodajství, jehož řídícím orgánem byl plk. R. Mysík z Reicinova 5. oddělení hlavního štábu, se oběma mužům prezentoval jako člověk odhodlaný ilegálně pracovat proti komunistům. Na jeho popud začali oba Bacílkové získávat kontakty ve svém okolí na podobně smýšlející lidi a shromažďovat „zpravodajské“ informace. Karel Bacílek ml. se rovněž seznámil s Borisem Kovaříčkem, který rovněž studoval práva a sám již vedl ilegální skupinu, kterou nazval Šeřík.
Postupem času vznikala rozvětvená odbojová organizace Pravda zvítězí (PZ), kterou fakticky řídil vahou své osobnosti pplk. Josef Hruška. Ten také – po dohodě se svými nadřízenými – stanovil její konečný cíl, totiž ozbrojený puč plánovaný na únor 1949, tedy na dobu prvního výročí komunistického převratu. Nereálnost celého podniku zastínila „vojenská odbornost“ tohoto muže a živil ji samozřejmě také mladický zápal velké části protagonistů. Cynická provokační hra trvala několik měsíců, během nichž do ní byly vtahovány další a další osoby a napojovány další skupiny (jednu z nich řídil agent StB Václav Chalupa alias major Král). Během této doby se spolupracovník obranného zpravodajství Hruška také opakovaně pokoušel navázat styky se špičkami zahraniční emigrace, což byl jeden z jeho úkolů. Karel Bacílek tak s jeho vědomím podnikl 7. prosince 1948 cestu za hranice do Američany okupované části Německa; není však úplně jasné, s kým vlastně jednal a nešlo-li také o provokaci.
Na konci prosince 1948 spadla klec. Přišla mohutná vlna zatýkání, které padlo za oběť téměř dvě stě lidí, mezi nimi i generál Karel Kutlvašr, někdejší vojenský velitel Pražského povstání. I on patřil mezi ty, kteří podlehli „vábení“ Hruškovy organizace, když se zúčastnil jedné ze schůzek s ním. Karla Bacílka mladšího zadržely orgány StB dne 17. prosince 1948 ve 22.15 a podrobily ho brutálním výslechům, při nichž z něj vyšetřovatelé StB doslova vymlátili doznání o protistátní činnosti. Protože počet zatčených byl takový, že nebylo v silách vyšetřovatelů ani soudců zabývat se jimi najednou, rozdělili je do několika skupin, žalovaných a souzených samostatně (hlavou jedné z nich se stal otec Karla Bacílka, Karel Bacílek starší).
Karel Bacílek mladší byl zařazen do třináctičlenné skupiny, kterou obžaloba charakterizovala jako štáb ilegální odbojové organizace Pravda zvítězí. Kromě něj sem patřili i Boris Kovaříček a pplk. Josef Hruška, kterého se mezitím jeho představení rozhodli zbavit. Do čela vykonstruované skupiny byl dosazen právě generál Kutlvašr. Z třinácti souzených bylo pět studentů (K. Bacílek, L. Strejc, J. Morava, B. Kovaříček, M. Gregar), čtyři vojáci ve výslužbě (K. Kutlvašr, J. Hruška, E. Novotný, J. Nedbálek), učitel základní odborné školy (J. Slanina), pekařský mistr (Z. Loch), žena v domácnosti organizující přechody do zahraničí (J. Straširybková) a slovenský úředník J. Demeter.
Hlavní líčení s touto různorodou skupinou tak proběhlo před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci za předsednictví plk. justiční služby Dr. Jana Metličky až ve dnech 12.–16. května 1949. Všichni byli prokurátorem, jímž byl gen. justiční služby Jan Vaněk, žalováni z velezrady, čtyři z nich navíc i z vyzvědačství. Příbuzní a přátelé byli do soudní síně vpuštěni pouze na vyhlášení rozsudku, jinak bylo celé líčení tajné. Karel Bacílek byl odsouzen za zločin velezrady (§ 1 zák. č. 231/1948 Sb.) a vyzvědačství (§ 5 zák. č. 231/1948 Sb.) k trestu smrti, dále ke ztrátě čestných práv občanských a ke konfiskaci celého jmění. Stejný rozsudek si vyslechl i Boris Kovaříček a Josef Hruška. Generál Kutlvašr dostal doživotí.
Odvolání odsouzených Nejvyšší soud v Brně zamítl již 23. května 1949 (nikdo z nich nebyl přítomen). Ani žádostem o milost nebylo vyhověno.
Popraven byl Karel Bacílek spolu s ostatními na dvoře pankrácké věznice 24. května 1949 v pět hodin ráno.


Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Petr Mallota, redakčně zkráceno
Zdroj fotografie: NA, f. Policejní ředitelství Praha II.