Jaroslav Klabík (1907–1952) stavitel a účastník III. odboje

ul. Milady Horákové 115/107, Praha 7


K zapojení do III. odboje vedlo obyvatele Československa na počátku 50. let mnoho důvodů. V případě Jaroslava Klabíka svou roli sehrál dlouholetý pobyt v Íránu a patrně též příslib získání ze Západu životně důležitého a v ČSR nedostatkového léku na tuberkulózu.
Jaroslav Klabík se narodil 10. května 1907 v Mníšku pod Brdy. V Mníšku vychodil pět tříd obecné a čtyři třídy měšťanské školy. Poté se vyučil obchodním příručím a od roku 1922 pracoval v Praze u karlínské firmy Vitáček. Současně s prací v obchodě navštěvoval průmyslovou školu.
Ve 30. letech odjel do Íránu. Po roce 1933 do této země přicestovala první větší skupina zaměstnanců Škodových závodů, kteří se podíleli na stavbě cukrovarů a později přibývali další, jež našli uplatnění mimo jiné při budování transíránské železnice. K roku 1941 se vztahuje údaj evidence mužských příslušníků v obvodu čs. vojenského attaché v Teheránu o tom, že má šestiletou dceru, a to s Íránkou arménské národnosti Annik Hovannessiovou z Teheránu.
Podle kusých zpráv týkajících se tohoto období života J. Klabíka je patrné, že nejvíce pobýval v Teheránu. V úředních dokumentech byl veden jako stavební podnikatel. Na konci listopadu 1941 podal dobrovolnou přihlášku k branné povinnosti u vojenského atašé exilové československé vlády v Londýně. Ve snaze o vstup do zahraniční armády ale neuspěl. Při lékařské prohlídce byl zařazen do zdravotní kategorie „C“, a tudíž jej neodvedli. Důvod je možné hledat v onemocnění tuberkulózou, které se u něj následně naplno rozvinulo v poválečných letech.
J. Klabík v Iránu prožil celou válku. V té době také osobně poznal vojenského atašé, předválečného zpravodajce Františka Hieke-Stoje. Od srpna 1946 žil i s manželkou na pražských Vinohradech a od počátku 50. let na Belcrediho třídě (dnes ulice Milady Horákové).
J. Klabík nejpozději od počátku roku 1950 pracoval jako vedoucí stavebního oddělení v komunálním podniku hl. m. Prahy a navázal spolupráci se zpravodajskou skupinou kolem Karla Slavíka. K. Slavík v druhé polovině roku 1950 uprchl z Československa a v táboře Valka u Norimberku začal pracovat pro organizaci řízenou generálem Františkem Moravcem. J. Klabík začal Slavíkovi dodávat informace o účasti sovětských inženýrů v průzkumu možností těžby uranové rudy v okolí jeho rodného Mníšku pod Brdy a současně začal vyvíjet snahu o zkontaktování dalších možných spolupracovníků, k čemuž chtěl využít svých známostí z Íránu. V září 1951 tak navázal kontakty s plukovníkem F. Hieke-Stojem, v té době již degradovaným a perzekvovaným komunistickým režimem.
O Klabíka se začala zajímat StB, která zahájila akci „Irán“, jejímž cílem bylo prověřit spolehlivost zaměstnanců Škodovky pobývajících za války v Íránu, případně i jiné Čechy, s nimiž se tam seznámili. Nově vznikající špionážní síť se tak dostala pod přímou kontrolu StB, která zjištění o činnosti J. Klabíka považovala za velmi závažná.
První strana ohledacího listu J. Klabíka (foto: NA Praha)
V prosinci 1951 se okolo J. Klabíka už stahovala smyčka, byť původním primárním cílem bylo dopadnout K. Slavíka, který celou skupinu řídil. Kvůli zajištění dalšího důkazního materiálu bylo krátce před vánočními svátky rozhodnuto o tom, že bude proveden „výjem“ (utajené vniknutí do objektu s úmyslem dokumentace nepřátelské činnosti) v bytě J. Klabíka. Celou jeho rodinu proto pozvali na revizní kontrolu, kterou mělo provést oddělení následné péče (ONP) v Klimentské ulici. Aby nedošlo jejich k předčasnému návratu domů, zúčastnili se ho i příslušníci StB přestrojení za lékaře a medičku. Konkrétně na tuto mladou ženu (řídící orgán Vaňková) se J. Klabík, aniž by tušil realitu obrátil, a jak dotyčná uvedla do zprávy, prohlásil „...že poměry v ČSR jsou hrozné a abych, chci-li být v budoucnosti spokojená, utekla za hranice.“ Mezi tím, co se J. Klabík neopatrně svěřoval se svými názory domnělé studentce medicíny, její kolegové z IV. sektoru velitelství StB (operativní technika) prováděli prohlídku bytu a instalovali odposlechy.
Agenturní rozpracování, odposlechy, prohlídka bytu i neúmyslné vyzrazení některých údajů příslušnici StB byly dostatečným podkladem k tomu, aby J. Klabíka zadrželi, ačkoliv tak došlo k narušení původního plánu zneškodnit především K. Slavíka. „Realizace“ proběhla 27. prosince 1951 v Malostranské kavárně, načež jej převezli do vyšetřovací věznice v Ruzyni. Spolu s Klabíkem byla zatčena Věra Pekárková a Hieke-Stoj, poslední jmenovaný byl však na rozdíl od Klabíka a Pekárkové zproštěn obvinění z podílu na špionáži a v 60. letech se jméno Hieke-Stoje objevuje v záznamu, který dokládá, že pod krycím jménem „Hofman“ pracoval Hieke-Stoj pro StB, konkrétně 1. zvláštní odbor MV a později Okresní oddělení MV Jičín (poté Oddělení StB Jičín).
V důsledku prvních dlouhých výslechů i samotného pobytu v Ruzyni se u J. Klabíka začala opět zhoršovat tuberkulóza. Jeho zdravotní stav byl v prvních měsících roku 1952 stále vážnější, o léčbě nedostatkovým Streptomycinem pak nelze ve vězeňském prostředí vůbec uvažovat. Na konci března se situace stávala kritickou, takže 1. dubna došlo k jeho převozu do pankrácké nemocnice. Šéflékař pplk. MUDr. Pavel Obermayer navzdory nařízením StB požadoval 8. dubna 1952 okamžité propuštění z vazby ze zdravotních důvodů, leč zcela neúspěšně. Naproti tomu vyšetřovatelé opomíjeli reálný stav zatčeného a v tentýž den se domáhali umožnění výslechu v prostorách nemocnice. J. Klabík nedlouho poté nemoci podlehl. Zemřel na Pankráci 21. dubna 1952 ve věku nedožitých 45 let. Tragédie manželů však dosáhla ještě větších rozměrů. Již 19. února 1952 totiž z neznámých důvodů zemřela i Annik Klabíková.