Antonín Šindelář se narodil 26. prosince 1986 v Praze jako druhorozený syn v rodině obecního zřízence Karla Šindeláře a jeho ženy Marie. Vychodil tři třídy měšťanské školy a vyučil se zednickému řemeslu, poté v roce 1915 nastoupil na průmyslovou školu. Studia však přerušil a v letech 1916 - 1919 plnil vojenskou službu. Zapojil se v hodnosti poddůstojníka do bojů v 1. světové válce na italské frontě. Po návratu z války se vrátil zpět ke studiu a v roce 1920 průmyslovou školu úspěšně dokončil. V témže roce se oženil s Marií Vaňkovou, dcerou nakladatele. Rok po svatbě se jim narodila dcera Jitka. Od roku 1921 pracoval Antonín ve stavební firmě svého bratra Václava a posléze jako samostatný stavební podnikatel. Antonín Šindelář byl aktivním členem Sokola a I. rybářského spolku v Praze. Ve volném čase se věnoval nejen rybaření a houbaření, ale také paleolontologii, hvězdářství a zahradničení. Od roku 1920 se politicky angažoval v Čs. straně národně sociální. V obnovené straně od roku 1945 zastával funkce okresního důvěrníka a člena krajského i ústředního výboru strany. Za stranu národně sociální byl také zástupcem v ústředním národním výboru hl. města Prahy. Bratři Šindelářovi se zásadním způsobem podíleli také na vzniku vilové osady Dobeška v pražské čtvrti Braník. Angažovanost ve společenském, veřejném a podnikatelském prostředí se Antonínu Šindelářovi stala po komunistickém státním převratu v únoru 1948 osudnou. Krátce po únorovém puči byly stavební podniky bratrů Šindelářových znárodněny včetně domů a pozemků. Antonín Šindelář byl následně přidělen do Čsl. stavebních závodů jako stavbyvedoucí. Václavu Šindelářovi byla vyměřena tzv. milionářská daň. Společně s dalšími někdejšími funkcionáři Československé strany národně sociální byl Antonín Šindelář 2. 6. 1950 ve tři hodiny ráno zatčen a umístěn do vazby. Z korespondence mezi Státní bezpečností a ředitelem Čsl. stavebních závodů vyplývá, že Antonín Šindelář byl vynikající stavební specialista. Ve státním podniku byl pověřen řízením rozsáhlých staveb Tatra - Smíchov a Ústřední národní pojišťovny Praha – Smíchov a zatčení znamenalo pro pokračování stavebních prací významný problém.
Antonín Šindelář byl vyšetřován a souzen společně s dalšími perzekvovanými funkcionáři Čsl. strany národně sociální v tzv. procesu „Horáková a spol.“ akce „Střed“, skupinový svazek „Hospodářská rada“.
Vězeňská fotografie Antonína Šindeláře Šindelář byl obžalován z podílu na ilegální činnosti strany národně sociální a součinnosti se skupinou Milady Horákové, zvláště pak bývalých poslanců za stranu národně sociální Přeučila, Nestávala a Zemínové. Vyšetřovatelé kladli obžalovaným za vinu setkání v kavárně Vltava v dubnu 1948, kde spoluobžalovaní členové zaniklé Čs. strany národně sociální rokovali o budoucnosti strany a vizi svobodného Československa. Rozsudkem Státního soudu v Praze z 27. 7. 1950 byl Šindelář odsouzen za velezradu k šestnácti letům vězení, zbaven občanských práv a byl mu konfiskován veškerý majetek. Zpolitizovaný monstrproces názorně ilustruje důvodová část rozsudku: „V únorových dnech 1948 rozdrtil náš pracující lid vedený KSČ reakční puč inspirovaný politickými zaprodanci svržené buržoazie, skryté v některých předúnorových politických stranách…“ Rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 27. 7. 1950 Proces mimo jiné vykazoval celou řadu technických vad, v rozsudku bylo například uvedeno chybné datum uvalení vazby, čímž byl trest Antonínu Šindeláři o další měsíc svévolně prodloužen. Trest si Šindelář odpykával nejprve ve věznici Plzeň – Bory, odkud byl v září 1953 přeložen do věznice v Opavě a v lednu 1955 do Valdic. Již v mládí Šindelář prodělal zánět pohrudnice a při nástupu do vězení mu byla diagnostikována angina pectoris. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval a počátkem roku 1955 musel být přemístěn do vězeňské nemocnice. Ve vězeňském spisu je záznam ze dne 2. března 1955: „O návštěvu prosí, protože cítí, jak denně jeho sil a života ubývá a chce se ještě s rodinou rozloučit.“ Naposledy se manželé Šindelářovi setkali 8. března 1955. Podle knihy návštěv byla další návštěva ve vězeňské nemocnici naplánovaná na 5. dubna. Ta se však neuskutečnila z důvodu agónie pacienta. O dva dny později Antonín Šindelář zemřel. Antonínův bratr Václav zemřel na infarkt o dva roky dříve, 31. ledna 1951 poté, co se vrátil z návštěvy mladšího bratra Antonína ve věznici na Borech. V naději na posmrtnou rehabilitaci svého manžela podala 17. 11. 1969 jeho manželka Marie návrh na přezkumné řízení. Doufala, že díky tehdy přijatému zákonu o soudní rehabilitaci č. 82/1968 Sb. dojde k nápravě nespravedlivého rozsudku, rehabilitaci politických vězňů a znovuotevření monstrprocesu z počátku 50. let. Normalizační soudy však většinu nezákonných případů rehabilitovat odmítly a kauzy vyzněly do ztracena. Do ztracena vyzněla i kauza Antonína Šindeláře. Výsledek přezkumného řízení byl tristní. Senát, jemuž předsedala JUDr. Blanka Křípaková rozhodl dne 28. 6. 1974 o posmrtném snížení trestu odnětí svobody z šestnácti let na osm a o změně kvalifikace trestného činu z velezrady na podvracení republiky, přičemž odůvodnění formuloval v duchu studenoválečnické propagandy: „Politika západních států počítala s rozvratem v lidově-demokratických státech, s chaosem a podrýváním důvěry v KSČ…, přičemž Šindelář se svými společníky spoléhal na západní mocnosti...“ Dále se rozsudek odvolával na příkladné hodnocení vyšetřovatele, který vedl Šindelářův výslech, neboť „Antonín Navrátil platil za slušného a uvážlivého vyšetřovatele.“ Ke skutečné rehabilitaci Antonína Šindeláře došlo až po návratu Československa mezi demokratické státy na základě zákona 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci. Dům, ve kterém Antonín Šindelář bydlel, původní stavba č. p. 1235, se objevuje na mapách do roku 1973. Poté se změnil tvar ulice 5. května, dům musel ustoupit stavbě a byl zbourán. Na jeho místě vyrostl v roce 1990 nový objekt s adresou Sdružení 1664/1.
(životopisný text na základě dokumentace z archivů ABS, NA, ÚAZK a VS ČR zpracovala Mgr. E. Jiráková, Ph.D.)
