Štěpán Hovorka (6. 3. 1898 – 1. 12. 1949), účastník protinacistického a protikomunistického odboje

Narodil se roku 1898 v Pečkách. Vyučil se strojním zámečníkem. Po první světové válce bojoval v Maďarsko-československé válce a svůj další život zasvětil československé armádě. Působil v Mukačevu na Podkarpatské Rusi a poté v Olomouci. Roku 1938 se s manželkou Evženií a dvěma dcerami přestěhoval do Zlína. Za druhé světové války se připojil ke druhému odboji. Byl členem brněnské skupiny kapitána Mědílka z Brna a 1. československé brigády Jana Žižky. Podílel se též na osvobození Zlína.

V prosinci 1948 se Hovorka seznámil se zpravodajským kurýrem Štěpánem Gavendou. Gavenda byl stejně jako Hovorka za války partizán. V dubnu 1948 odešel do Německa, brzy se začal věnovat převaděčství a od v listopadu 1948 spolupracoval se zpravodajskou skupinou Františka Bogataje, která fungovala pod patronací americké služby Counter Intelligence Corps (CIC). Po proškolení se Gavenda vrátil do Československa s úkolem vybudovat na Zlínsku zpravodajskou síť. V dalších měsících uskutečnil desítky přechodů hranic, převedl asi 65 uprchlíků a vybudoval několik zpravodajských sítí v Praze, na Moravě a na Slovensku.

Hovorka mu přislíbil spolupráci, zejména jej zajímaly informace o zlínskému průmyslu. Spolupráce Štěpána Gavendy a Štěpána Hovorky trvala necelý rok. Hovorka dostal krycí jméno BASTE a pokyny, podle kterých vybudoval několik mrtvých schránek sloužících k předávání informací. Nacházela se v Gottwaldově pod mostem přes Fryštácký potok známý též jako Januštice. Kromě informací Hovorka dokázal obstarat i finanční podporu a několik zbraní s náboji. Pro člověka, který své vojenské povolání vnímal jako službu vlasti bylo zapojení do protikomunistického odboje přirozeným pokračováním jeho vlasteneckých aktivit z dob druhé světové války. Jak v roce 1949 napsal svému příteli Vojtěchu Kabelkovi ze Zlína: „Nebojím se jich, ale boj s nimi nevzdá. Jsem přesvědčen, že se brzy dočkáme plné naší svobody a že si ještě užijem lepších časů. Pamatuj si dobře všechny udavače a škůdce našeho lidu!“
Činnost Gavendovy skupiny vážně poznamenala činnost Oldřicha Miholy, který se rovněž stal kurýrem v rámci Bogatajovy skupiny, ale ve skutečnosti byl do Německa vyslán československým vojenským zpravodajstvím. Jeho činnost vedla k zatčení desítek osob. Sám Štěpán Gavenda byl zatčen 1. října 1949 po příjezdu na Wilsonovo nádraží v Praze. Štěpán Hovorka, který jej na cestě od hranic doprovázel (ve více případech mu jezdil naproti), vyvázl díky tomu, že z konspiračních důvodů nádraží opouštěl jiným východem. Po návratu domů Hovorka varoval své spolupracovníky a začal se ukrývat. Přestože ve zpravodajské práci zcela neustal, v obtížné situaci si snažil zajistit únik do zahraničí.

Státní bezpečnosti Hovorka unikal několik měsíců (pátrala po něm už od 1. srpna 1949). I jeho konec souvisel s činností dvojitého agenta Oldřicha Miholy. Mezi lidmi dopadenými na základě Miholových informací byli i kurýři Milan Krajčovič a Jaroslav Bureš. Státní bezpečnosti zjistila, že Bureš měl 30. listopadu 1949 navštívit mrtvou schránku, která se nacházela v Pečkách pod mostem přes potok Výrovku. Tuto schránku obsluhoval pečecký římskokatolický kněz František Vágner.
Informace o mrtvé schránce StB využila k nalíčení pasti. Příslušníci StB schránku navštívili a umístili do ní vzkaz, kterým osobu obsluhující schránku žádají o setkání se spojkou, protože něco nutně potřebují projednat. Připojili i čas setkání 1. prosince 1949 ve 22 hodin.
V uvedený čas ke schránce přišli Štěpán Hovorka v doprovodu Františka Vágnera. Okolí bylo obklíčeno ozbrojenými příslušníky StB a další příslušník se vydával za kurýra. Hovorka se zatčení bránil se zbraní v ruce. V přestřelce byl několikrát zasažen a zemřel v důsledku průstřelu břišní aorty. František Vágner s velkým štěstím unikl zatčení a díky řadě obětavých lidí se mu podařilo odejít do exilu.
Po půlnoci bylo tělo Štěpána Hovorky převezeno do márnice na pečeckém hřbitově. Nalezeno u něj bylo množství zpravodajských zpráv, které chtěl prostřednictvím kurýra poslat do Německa. Ztotožněn byl až po několika dnech. Dne 17. prosince 1949 byl pochován do neoznačeného hrobu na pečeckém hřbitově.
Důstojného náhrobku se Štěpán Hovorka dočkal v roce 2022, tedy po 73 letech. Stalo se tak zejména díky iniciativě pečeckého kronikáře Jana Karbuse, který získal doklady o místě uložení Hovorkových ostatků a městu Pečky, které obnovu hrobu zajistilo.

Prameny

• BÁRTOVÁ, Markéta. ZMETEK ve službách komunistického bezpečnostního aparátu. Příběh agenta Oldřicha Miholy a jeho obětí. Sborník Archivu bezpečnostních složek 16, 2018, s. 105–172.
• BOBÁK, František. Galerie významných osobností našeho regionu. Štěpán Hovorka.
• ROKOSKÝ, Jaroslav. Útěk z Leopoldova. Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu. I. Svazek. Praha: Academia – Ústav pro studium totalitních režimů, 2021.
• TOMEK, Prokop. Na frontě studené války. Československo 1948–1956. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009.
• MARTINKOVÁ, Jana – BÍLEK, Michal. Zastřelený odbojář má konečně náhrobek. Čekal na něj dlouhých 73 let. Kolínský deník. (citováno dne 2022-11-01)

Autor: Michal Louč