Alfred Ljudvigovič Bem (6. 5. 1886 – 16. května 1945), literární historik a kritik, aktivní postava společenského života ruské emigrace v Československu

Vynikl jako odborník na Dostojevského. V květnu 1945 byl zatčen jednotkami sovětské tajné policie.

Alfred Bem (též v podobě Alfréd Bém) se narodil 6. května 1886 v Kyjevě na Ukrajině. Vzdělání získal na Kyjevské univerzitě, studoval poté na filologickém oddělení Historicko-filologické fakulty Petrohradské univerzity, odkud ale byl vyloučen pro účast na studentských demonstracích. Pracoval v oddělení rukopisů knihovny ruské Carské akademie věd a také v knihovně Petrohradské duchovní akademie. Byl redaktorem a spoluautorem pětisvazkové bibliografie Přehled prací ze slovanských studií. V roce 1919 nebo 1920 opustil rodnou zemi, žil v Bělehradě a poté v letech 1920 - 1922 ve Varšavě, kde vedl literární společnost Taverna básníků. Byl ženatý, s manželkou Antoninou Josifovnou (rozenou Omeljaněnkovou), měl dvě dcery, Irinu (nar. 1916) a Taťjanu (1919).
V roce 1922 se usadil v Praze. Tam založil Společnost Dostojevského, byl tajemníkem Ruského pedagogického byra a vydával jeho zpravodaj. Řídil literární společnost Poustevna básníků (1922 - 1940). Roku 1932 se stal doktorem věd na Německé univerzitě, ale již od roku 1922 učil ruský jazyk a literaturu na Karlově univerzitě (až do roku 1939) a v Ruském pedagogickém institutu J. A. Komenského v Praze. Přednášel také na Ruské svobodné univerzitě. Od roku 1925 do roku 1938 vedl seminář o pracích Dostojevského na Ruské lidové univerzitě v Praze. Koordinoval vydání třísvazkového sborníku O Dostojevském.

Bém s rodinou se nastěhoval do domu v Rooseveltově (dříve Bučkově) ulici č.p. 597, který byl postaven ruskými emigranty, z nichž mnozí byli v květnu 1945 pozatýkáni sovětskými jednotkami NKVD a byli odvlečeni na území SSSR, kde zemřeli v gulagu, nebo během vyšetřování.
Výbor „Oni byli první“ na dům v Rooseveltově ulici umístil pamětní desku s tímto textu: „Tyto domy zbudovalo v letech 1924-1925 česko-ruské profesorské stavební a bytové družstvo v Praze založené emigranty z Ruské říše, kteří po nástupu komunistického režimu nalezli svou novou vlast v demokratickém Československu. V roce 1945 byla většina obyvatel těchto domů odvlečena NKVD do sovětských koncentračních táborů a jejich rodiny byly násilně vystěhovány v padesátých letech. Zachovala se pouze modlitebna pravoslavné církve.

Policejní ředitelství v roce 1935 informovalo pražský magistrát v rámci řízení o udělení domovského práva Alfrédu Bémovi: „Rodným jazykem Bema jest ruština, hlásí se k národnosti ruské. Do ČSR přijel v roce 1922, jest nemajetný, ženatý, lektor ruštiny na Karlově univerzitě. S ročním platem 17 400 Kčs. Pověst má dobrou, trestán nebyl, politicky činný není, rovněž členové jeho rodiny jsou bez závady.“
Dne 26. ledna 1937 bylo Bémovi uděleno československé občanství, poté získal 11. března 1937 též domovské právo v hl. městě Praze.
Ve zprávě pražského policejního ředitelství z 3. června 1939 se hovoří o vztahu Béma k bolševickému režimu v SSSR: „Jest stižen tělesným neduhem. (Bém kulhal na jednu nohu, pozn. aut.) Dr. Bem zdržuje se na nynějším státním území od roku 1922, a to v Praze. Je emigrantem, ježto nesouhlasil se současným bolševickým režimem v Rusku. Ke svému domovskému státu nemá žádných vztahů. Bem má bratra Ottu, sestru Jedwigu a matku Marii, kteří všichni zůstali v Rusku. Nemá o nich vůbec zpráv, zda a kde žijí.“
Dne 16. května 1945 byl Bém zatčen sovětskou tajnou službou, jeho další osud není znám. Existuje více verzí konce jeho života, nejpravděpodobněji zemřel během vyšetřování ještě na území Československa.
Po roce 1945 nebyly ve fondech oddělení novodobé správy Archivu hl. města Prahy k rodině Alfréda Béma nalezeny žádné údaje. Bémova pozůstalost je uložena v archivu Muzea národního písemnictví v Praze, část materiálů se nachází ve Slovanské knihovně v Praze.

(životopisný text zpracovala na základě dostupných archivních a literárních materiálů Mgr. Edita Jiráková, Ph.D.)