Václav Dvořák (16.10.1900 – 14.3.1951), hospodář a vlastenec

Příběh našeho pradědečka

Každého z nás asi někdy napadlo, že totalitní režimy popírající mezinárodně uznaná lidská práva po sobě a svém vládnutí zanechávají nejednu oběť – a to i mimo jiné na lidských životech. A mezi tyto oběti patří právě můj pradědeček Václav Dvořák – dobrý hospodář, hrdý vlastenec, nadšený člen Sokola a člověk, kterému byly totalitní režimy bytostně cizí a nesouhlasil s násilnou kolektivizací a znárodňováním.

Dětství a mládí

Pradědeček se narodil 16. října 1900 v Říkově do Rakousko-Uherské monarchie. Na tuto dobu dosáhl poměrně vysokého studijního vzdělání: pět tříd obecných, tři třídy měšťanské a dva roky rolnické školy.
Dle přihlašovací knihy mužstva c. k. vojska a námořnictva uloženou ve Státním archívu v Náchodě lze dohledat, že Václav Dvořák byl po celou dobu hodnosti střelce pěšího pluku číslo 36, v 9. rotě, se kterou došel až do dalekého zakarpatského Užhorodu, kde se podílel jako člen vojska nové české armády na stabilizaci mocenské složky v Užhorodu po rozpadu císařství. Vojenskou službu ukončil v hodnosti desátníka a odešel do rodného Říkova se naplno věnovat svému hospodářství.
V průběhu dvacátých let byl několikrát povolán na armádní cvičení. Dle archívních pramenů víme, že absolvoval dvě cvičení a to v letech 1925 a 1926. Druhé cvičení absolvoval v roce 1926 v Čáslavi u polního pluku č. 2. Aktivní vojenskou službu ukončil 12. 12. 1927.

Politická a spolková angažovanost

Rodina Dvořákova se hlásila k polickému odkazu Antonína Švehly a jeho Republikánské strany čs. venkova. Václav Dvořák zastával po několik let funkci předsedy Okresního sdružení Republikánského dorostu čs. venkova na Českoskalicku. Jeho nejvýznamnější činnost je však spojena se Selskou jízdou, kde od roku 1930 vykonával funkci jednatele. Rovněž byl činný v řadě zemědělských organizací, mimo jiné členem Zemědělské jednoty, předsedou Okresního sdružení chovatelů. Jakožto významný soukromý zemědělec byl činný v Potravinářském družstvu. Nelze nezmínit i jeho činnost v místním Sokole a místní samosprávě.

Hospodaření nejen podle vzpomínek jeho blízkých

Pan Ferdinand Falta, žijící synovec pradědečka, vzpomíná: ,,Strýc Václav převzal hospodářství v Říkově č.p. 26 po svých rodičích, stvrzeno toto převzetí bylo po svatbě s Annou Havlasovou, 3.7.1937. Strýc Václav hospodařil s třemi koňmi, obdělával 13 hektarů polí – pěstoval obilí, brambory, cukrovku, řepu krmnou, zeleninu, okurky, mrkev, zelí. Se zeleninou jezdili do trhu v České Skalici, kde také zásobovali obchod Příbrzký, ale bylo hodně zákazníků, kteří si ovoce a zeleninu objednávali a jezdili přímo na hospodářství. V živočišné výrobě chovali hovězí dobytek, měli sedm dojnic, mladý chovný skot, telata, plemenného býka, plemenné prasnice a selata. Strýc se zúčastňoval aukcí s plemennými býky. Vybaveností patřil mezi špičkové zemědělce, byl pokrokovým hospodářem, v rostlinné výrobě měl vysokou vybavenost technikou – traktor Svoboda 15, lišta, vazač, samovaz. Na hospodářství pracovaly dvě služky a čeledín Rudolf Bílený.“
Kromě hospodářství, které vlastnil pradědeček s prababičkou napůl, jak je uvedeno výše, dostal od svého tchána (p. Jaroslava Havlase) auto Praga baby. Dále vlastnil dvouruční frézu a motocykl 500 NORTRON. Pradědeček jako jediný ve vesnici měl strojní dojení. Na svoji dobu byl můj pradědeček velmi bohatý a vzdělaný člověk s velkým životním přehledem. Kromě postupného nákupu vlastní zemědělské půdy, měl část zemědělských polí pronajatou od lidí ze sousedství, kteří si byli jisti, že dostanou vždy a včas zaplaceno. Díky tomu se rozloha obhospodařované půdy poměrně zvětšila, dosahovala téměř 20 ha.

Činnost v době okupace

Přestože pan Václav Dvořák prožil období protektorátu s velkými potížemi, musel neustále plnit zvyšující se dodávky pro Velkoněmeckou Říši, která plnění dodávek neustále zvyšovala. I nacisté si uvědomovali, že selský stav potřebuje pro plnění potřeb svých hladových vojáků.
Pradědeček v době okupace vstoupil do organizace Národního souručenství. Komunisté tuto organizaci považovali za kolaborantskou. Jak však vysvětlit fakt, že v roce 1939 bylo členy Národního souručenství 97% mladých mužů starších 21. let?

Poválečné období

Přestože se zdálo, že po válce bude nastolena opět svoboda a demokracie, tak vše bylo právě naopak. Rostoucí vliv komunistické strany, která těsně po válce získává sympatie většiny národa, postupně ochabuje. Vliv si komunisté opět upevnili komunistickým pučem v roce 1948 a opět se začíná smrákat nad svobodou českého sedláka. Hromadně se zakládala zemědělská družstva, kam byla donucena většina hospodářů pod nejrůznějším tlakem vstoupit. Nepohodlní byli označeni za kulaky a byli vystěhováni, ostatní rolníci se strachem vstupovali do JZD.

A ti co odmítli vstoupit do zemědělských družstev, tak na ty byl vyvíjen ještě větší nátlak a silné výhružky. Neustálé zvyšování dávek a odvodů bylo na denním pořádku. Přestože pradědeček všechny povinné dodávky plnil i tak se ho komunističtí přisluhovači snažili nejrůznějšími způsoby zastrašovat – zabavili z jeho hospodářství traktor, samovaz a další stroje. Dochoval se nám výměr z roku 1949, kde Okresní národní výbor v Jaroměři, na základě vyhlášky ministerstva zemědělství, rozhodl o povinnosti pradědečka „prodat“ stroje Státní strojní stanici v Jaroměři. Jak se ve výměru uvádí, traktor a jeho příslušenství se používá, ale na druhé straně není zcela využit a je nutně za potřebí pro Státní strojní stanici. Toto je další ukázka toho, jak tehdejší komunističtí funkcionáři chtěli pradědečkovi práci co nejvíce ztížit. Můj pradědeček byl po únoru 1948 označován jako politicky závadná osoba.
V roce 1951 byl Říkov jedinou vesnicí v okolí, kde nebylo založeno družstvo. A tak byl Říkov trnem v oku místním předákům komunistické strany. Pradědeček se netajil negativním postojem vůči zakládání družstev na základě nedobrovolného vstupu, už i před válkou byl členem Rolnického družstva, kde se svobodně sdružovali soukromě hospodařící rolníci za účelem lepšího zpeněžení svých hospodářských produktů. Po válce byl dokonce i nadšeným zastáncem jakéhosi mlékařského družstva, kde by prosazovali své zájmy chovatelé dojnic, opět na základě svobodného rozhodnutí. Tato dobrá myšlenka nenašla však u komunistů pochopení, nebylo ji možné uskutečnit. To již měli komunisté Václava Dvořáka v podezření, že se nejvíce brání kolektivizaci. A tak se domluvilo v komunistické straně, že musí mého pradědečka odstranit, aby se zalekli i ti, kteří s jeho názory a myšlenkami souhlasili.

Zatčení

Tak jako v mnoha případech té doby bylo potřeba vytvořit jakousi záminku k zatčení, proto byl pradědeček obviněn z velezrady, z toho, že se s dalšími osobami spolčili k pokusu o zničení a rozvrácení lidově demokratického zřízení a společenského řádu republiky, neoprávněného držení a hromadění zbraní, protistátní činnosti a dokonce byl podezírán z toho, že zabil příslušníka SNB. Státní tajná bezpečnost si pro pradědečka přijela 8. března 1951, kdy byl převezen k výslechu do věznice v Hradci Králové. Záminkou pro zatčení se stala křivá výpověď bývalého kočího ze sousední vsi Vlčkovice, pana Karla Štrofa, který již v té době pracoval jako řidič Státní bezpečnosti a byl již velmi zdatný straník. Pradědeček již za okupace vlastnil střelnou zbraň a v době květnového povstání ji ukazoval zmíněnému K. Štrofovi, při manipulaci vyšel výstřel, který prorazil rám obrazu a zeď. Právě při zatčení pradědečka policie argumentovala podrobnou znalostí události se střelnou zbraní. Nebylo pochyb o tom, že Štrof pradědečka udal. Dalším vymyšleným obviněním bylo podezření, že měl spoluúčast na vraždě příslušníka SNB. To se vysvětlilo až po několika měsících od smrti pradědečka. Pravým vrahem byl manžel nevěrnice, za kterou příslušník SNB docházel. (text vychází ze vzpomínek naší prababičky na den zatčení mého pradědečka)

V archivu bezpečnostních složek jsme našli spis týkající se případu mého pradědečka. Požádal jsem o připravení spisu do badatelny a získali jsme informace, které nás překvapily. Spis jako takový byl označen jako tajný a až v roce 1993 byl zrušen stupeň utajení. Jsou zde zaznamenány výpovědi lidí, kteří byli odsouzeni a uvěznění v souvislosti s případem mého pradědečka, nalezl jsem zde zápisy o domovních prohlídkách, o zatčení. Jsou zde podsvazky, kde jsou zajišťovací příkazy, zprávy o zatčení a zajištění majetku, také výpovědi strážníku oddílů, kde se však ze šesti listů dochovaly pouze dva, ostatní byly skartovány. Pradědeček je ve spise označován za vesnického boháče – kulaka. V jedné části spisu tehdejší velitel 5. oddělení Krajského velitelství státní bezpečnosti, 9. března 1951, o pradědečkovi uvedl: „Při akci nechanické jízdy byl organizátorem účasti na této manifestaci v místní obci a po příjezdu do Nechanic, když byla Selská jízda zakázána, nadával na stranu KSČ. V únoru i po únoru se snažil působit rozvratně na malé rolníky, stále jim něco našeptává, ale sám stojí opatrně v pozadí a za něho mluví druzí. Při výkupu strojů, který byl u něho prováděn, se rozčílil a řekl, že by bylo potřeba všechno vyfotografovat a poslat na západ, aby viděli, jak se v ČSR krade. Je zapřisáhlým nepřítelem socializace vesnice a ještě s ostatními 12 velkými sedláky v obci udržuje spolek a působí rozvratně proti ustavení JZD v obci. Když je nějaká schůze, tak říká, že by rád mluvil, ale že by jej zavřeli. Své dodávkové povinnosti, ač byl v obci proveden třídní rozpis, se snaží plnit nad 100%, v tomto není na něho v obci žádných stížností. Stýká se samými velkými sedláky, po nejvíce však se svým příbuzným Havlasem. V obci není JZD právě pro odpor tamních 13 velkých sedláků vedených Dvořákem. Jeho zatčení ze strany soudruhů velmi vítáno, říkají, že tam měl být již dávno. Po rozhovoru s několika soudruhy vedoucími funkcionáři nám bylo sděleno, že po jeho případném odsouzení by bylo jeho statku požito jako základu k ustavení JZD. Po celou dobu, než se toto urovná, bude se o jeho statek starati MNV. Na žádost funkcionářů MNV jest však třeba se spojiti s pracovním úřadem v Jaroměři, který odvolává čeledína slovenské národnosti, který na statku pracuje a zaříditi, aby byl MNV na statku ponechán, neboť jest odborníkem v zemědělství a tím by byla údržba statku i včasné provedení jarních prací uzavřeno.“ (citace obsahuje gramatické chyby)
Z této výpovědi, obzvláště z několika posledních vět vyplývá, že tehdejší komunističtí funkcionáři ani nepočítali s tím, že se pradědeček vůbec z vazby vrátí. Paradoxem na celé smutné události je, že maminka pradědečka se byla druhý den po jeho zatčení přimluvit na Krajském velitelství státní bezpečnosti, aby ho propustili, kvůli dvěma malým dětem a velkému hospodářství. Bylo jí odpovězeno, ať se o syna nebojí, že se co nejdříve vrátí.
Dne 14. března 1951 večer byla manželka pradědečka osobně vyrozuměna, že spáchal sebevraždu oběšením, nikdo však této verzi nevěřil, zvláště verzi, kterou uváděla StB, že si vzal život ve smyčce dvou kapesníků na trubkách ústředního topení, které je na cele číslo 117 poměrně nízko. Jak uvedla manželka pradědečka - prababička Anna Dvořáková (dnes již nežije, dochován rukopisný záznam v soukromém archívu): „Dle pitevního rozboru, který byl předložen bratrovi Václava Dvořáka, Jaroslavovi, jenž jako jediný byl hoden tento dokument vidět, mu z pitevního nálezu v hlavě utkvěly dva body: zčernání ledvin a jater a krvavá podlitina na zátylku. Manžel byl zatvrzelý abstinent, takže zčernání jater a ledvin nebylo důsledek nadměrného pití, ale byl to důkaz brutálního násilí, které bylo prováděno na mém manželovi. Je velmi nepravděpodobné, že manžel, který byl morálně velmi silný jedinec, že by spáchal sebevraždu.“
Jak vzpomínal bratr pradědečka Jaroslav Dvořák: „Pohřeb zesnulého Václava Dvořáka se konal 16. března 1951 po přímém a bezprostředním převozu rakve z Hradce Králové do třebešovského kostelíka, bez úmrtního oznámení, které bylo ústně orgány bezpečnosti zakázáno dát vytisknout. Pohřeb se konal za velké účasti občanů, pozorně střežených početnou skupinou StB. Jakýkoliv proslov a projev vděčnosti k zesnulému byl tím předem znemožněn.“
Na tento den také vzpomíná neteř paní Antošová: „Parte bylo natisknuté, ale všechno se muselo spálit. Pohřeb byla vlastně manifestace, lidi si to řekli mezi sebou, bylo tolik lidí, že průvod byl od kostela až na hřbitov.‘‘
Dále vzpomínala prababička:“ Připadalo mi to že, ten ohromující průvod lidí při jeho loučení, trpěl za pravdu a byl jednou z tisíců obětí postižených v době totality.“

Po úmrtí pradědečka zůstala jeho manželka, moje prababička, se dvěma dětmi, malou osmiletou Helenou (naše teta) a čtyřletým Václavem (náš dědeček) na statku sama. Dle vzpomínek mé prababičky: „I po smrti manžela jsem na statku hospodařila dále, ale tehdejší moci páni, funkcionáři národního výboru a komunistické strany se snažili práci co nejvíce ztížit, např. v době největší sklizně sena přišli s doporučením tehdejšího předsedy Národního výboru J. Lemberka, sebrali výfuk na seno s tím, že u nás není využit. Nikdy mi také nebyl přiznán nárok na vdovský či sirotčí důchod.“

Rehabilitace

V roce 1968 můj dědeček podal návrh na rehabilitaci svého tatínka, ta však byla v plném rozsahu zamítnuta. Než se zamítavý postoj dozvěděl, sháněl informace pro tuto rehabilitaci a vypráví: „Po roce 1968 jsem byl na pohřební službě v České Skalici u pana Hanuše, ten zařizoval pohřeb tatínkovi, ten potvrdil, že na levém spánku měl ránu nápadně velkou, musel ho uložit do rakve tak, aby bylo vše zaretušované květinou, i když otevření rakve bylo zakázané podle nařízení StB.“ Až po roce 1989 se rehabilitací mého pradědečka začal zabývat soud v Hradci Králové. Dne 19. 2. 1993 Krajský soud v Hradci Králové projednal v neveřejném zasedání návrh Anny Dvořákové, manželky zemřelého Václava Dvořáka na očištění vykonstruovaného procesu. Bylo rozhodnuto takto: „ Obviněný Václav Dvořák narozený 16. 10. 1900 v Říkově, rolník, naposled bytem v Říkově 26, toho času zemřelý je podle ustanovení paragrafu 33 odst. 2 zákon č. 119 Sb. ve znění novely zákony č. 47/91 Sb. a zákona č. 633/92 Sb. účasten soudní rehabilitace, neboť byl zbaven osobní svobody v rozporu se zákonem a to v době od 8. března 1951 do 14. března 1951, kdy ve vyšetřovací vazbě státní bezpečnosti, spáchal sebevraždu, aniž by došlo k uvalení vazby státním prokurátorem.
Jako satisfakce pro děti mého pradědečka by se dalo chápat udělení pamětní medaile za účast v protikomunistickém odboji, která byla udělena mému pradědečkovi in memoriam konfederací politických vězňů ČR dne 12. 9. 1998.
(Autorem životopisného medailonku je pravnuk Václava Dvořáka)