Boris Kučera (1902–1938)

se narodil v české rodině v Žytomyrské oblasti Ukrajiny. Jeho otec byl vesnickým učitelem, a když v roce 1905 zemřel, živila tři děti jen matka, porodní asistentka. Nakonec našla práci na železnici, kde se později uchytily i všechny její děti. Boris se v roce 1919 přihlásil hned ze školy jako dobrovolník do Rudé armády, po demobilizaci absolvoval elektrotechnické kursy v Moskvě a jeden rok Akademie dopravy. Oženil se a bydlel v Moskvě, byl bezpartijní. Pracoval jako vedoucí stavební kanceláře signalizační a spojové služby železnice Dzeržinského, v době zatčení byl studentem Moskevské akademie železniční dopravy. Jeho zatčení v listopadu 1937 souviselo s „odhalením“ rozsáhlé sítě záškodníků ve vedení železnice Dzeržinského od Moskvy až po Kursk. Železnice patřila v sovětském státě z hlediska bezpečnosti k těm nejsledovanějším oblastem, diverze na trati by mohly ohrozit přesuny vojsk nebo umožnit atentáty na stranické vůdce. Vyšetřování vedlo Traťově-dopravní oddělení na železnici Dzeržinského Hlavní správy státní bezpečnosti NKVD (DTO GUGB NKVD), jak zněl celý text v kulatém razítku na příkazech náčelníka oddělení, kapitána státní bezpečnosti Kamenského. Už v září 1937 byl zatčen náčelník spojovací služby a signalizace Svjatoslav Berboro, který se po několika výsleších zlomil: „Jsem nucen přiznat, že v prvních dnech výslechu jsem před vyšetřovateli skrýval příslušnost jak svou, tak i jiných osob, k trockistické záškodnické organizaci na železnici Dzeržinského, v signalizační službě a spojích. Když jsem pochopil, že mé zapírání jen prohlubuje mou vinu před státem, a uvědomil si, že pokračování v boji se sovětskou mocí je marným bojem, rozhodl jsem se vyšetřovatelům povědět vše jak o sobě, tak i o dalších členech trockistické záškodnické organizace.“ Protože podobně se k vině doznali i ostatní zatčení vedoucí pracovníci, neměl Boris Kučera skoro žádnou šanci na záchranu. Vytrvale však odmítal jakoukoliv vinu a důrazně popíral členství v trockistické organizaci nebo provádění sabotáží. Při osobních konfrontacích statečně odmítl i výpovědi svých nadřízených jako nepravdivé. Přesto byl obviněn, že úmyslně nechal na trati nainstalovat semafory tak, aby omezily rozměrové parametry průjezdnosti, zvláště u vojenských transportů, a včas nezajistil dostatečné elektrotechnické zásoby na velkých stanicích, což by v případě havárie mohlo ohrozit či znemožnit vlakovou dopravu. K posouzení záškodnické činnosti byla ustavena expertní komise, která vypracovala obsáhlý odborný posudek. Uzavřela ho konstatováním, že „zjištěná fakta o stavu spojů a signalizace dráhy Dzeržinského jsou výsledkem záškodnické činnosti prováděné bývalým náčelníkem spojovací služby Berborem, jeho náměstkem Galvinem, vedoucím stavební kanceláře Kučerou, vedoucím technického oddělení stavebního odboru Kačkovem a vedoucím zásobovací skupiny Kuzněcovem, zaměřené na zabránění provozu dráhy a vytvoření podmínek, narušujících bezpečnost pohybu vlaků.“ Všichni byli zastřeleni, tak jako jejich nadřízení z ústředního vedení železnice Dzeržinského – náčelník Amosov a jeho zástupci Luněv a Janiševskij, vedoucí politického oddělení Kostanjan aj. Byla tak zlikvidována organizace, jejímiž členy byli „trockisté, pravičáci, eseři, bývalí záškodníci a agenti cizích rozvědek“. K nim byl přiřazen i Boris Kučera, odsouzený trojkou NKVD pro Moskvu a Moskevskou oblast 19. února 1938 k trestu smrti a dne 26. února 1938 popravený. Jeho manželka Olga o tom samozřejmě nevěděla a podala vůči jeho trestnímu stíhání stížnost. Prokurátor dráhy Dzeržinského V. Kozyrev vyslechl členy expertní komise a 3. září 1939 konstatoval, že neshledal důvod nevěřit důkazním materiálům, proto stížnosti nelze vyhovět. Když se o tom dověděla Kučerova matka Emílie, napsala 27. září 1939 nejvyššímu funkcionáři bezpečnosti, lidovému komisaři vnitra Berijovi. Ve své „stížnosti a prosbě“ uváděla, že v září 1937 byl zatčen její starší syn Vsevolod (pracoval na dráze Dzeržinského jako vedoucí 5. traťového úseku ve stanici Orel), a v listopadu syn Boris, a stále neví, z jakého důvodu. Prokurátor Kozyrev jí sdělil, že jejich případy není třeba znovu šetřit, protože byli odsouzeni právem, Vsevolod na osm a Boris na deset let. „Neřekl ale, kde se nacházejí. Pověděl jen, že jsou v táborech a že napíšou. Pokládám to za bezcitné jednání s lidmi. A na NKVD Dzeržinského dráhy, když jsem se ptala, kde je můj mladší Boris Antonovič, o kterém už dva roky nic nevím, tak mi odpověděli, proč to chci vědět. Ptát se matky, proč to chce vědět, to je výsměšná odpověď. [...] Soudruhu Berijo, ještě jednou Vás prosím o prošetření jejich případů.“ Pokládala obvinění svých synů ze záškodnictví za osudnou chybu nebo za pomluvu a lež. Potvrzení svých slov už se zřejmě nedočkala. Další žádost o prošetření případu podávala až v roce 1955 Borisova sestra Marie, železniční lékařka. Závěry někdejší expertní komise tehdy prozkoumali soudní znalci a zjistili, že komise neměla žádné důvody pro tvrzení, že v popsaných případech mohlo jít o záškodnické úmysly obviněných osob. Údajné důkazy záškodnické činnosti, uvedené při výslechu spoluobviněných, byly zcela nekonkrétní, Kučera je pokaždé odmítl, a kromě toho byly získány po dlouhodobém zadržování v Butyrské vazební věznici. Dodatečné výslechy někdejších Kučerových spolupracovníků rovněž nezjistily žádné jeho protisovětské postoje. Prezídium Moskevského městského soudu 22. listopadu 1956 rozhodlo trestní řízení přerušit pro chybějící skutkovou podstatu trestného činu. Když pak v březnu 1957 požádala Kučerova žena o vystavení jeho úmrtního listu, bylo v něm lživě uvedeno, že zemřel v nezjištěném táboře 28. července 1944 na krvácení do mozku.
(Text medailonku vychází z údajů v Knize paměti sestavené sdružením Memorial a medailonku B. Kučery v knize Moskevská pohřebiště profesora Mečislava Boráka, redakčně upraveno)