Albert Zikmund (1886–1938)

Pocházel z Jičína, odkud se kolem roku 1910 vypravil se svou ženou Albínou do carského Ruska, aby tu působil jako rodinný učitel, jak bylo tenkrát u místních boháčů zvykem. Uchytil se na jihu v exotické Astrachani, při ústí Volhy do Kaspického moře. Z domova byl nadšený sokol a výuce tělocviku se věnoval i tady, založil dokonce místní sokolskou župu. Stále udržoval spojení se svými bratry v Čechách. Rodině se vedlo velmi dobře, v roce 1916 se narodil syn Zdeněk. Vše změnila bolševická revoluce, která v únoru 1918 postoupila až k Astrachani. Rodina se rozhodla vrátit do Čech, ale už se jí to nepodařilo. Na nádraží v Moskvě byli i s převáženým majetkem zadrženi a nakonec se museli podřídit výhrůžkám a zůstali v Moskvě. Zikmund se posléze rozhodl využít svých schopností i v novém režimu, jako odborník na tělovýchovu byl v letech 1924 až 1930 jmenován v pořadí druhým rektorem Ústavu tělesné výchovy v Moskvě a prvním vedoucím Katedry teorie, historie a metodiky tělesné výchovy. Poté dosáhl až na nejvyšší funkce v tomto oboru, stal se vedoucím sekce vysokých škol Všeruského výboru pro tělovýchovu a sport při Radě lidových komisařů SSSR.
Pak přišel strmý pád, 8. října 1937 byl zatčen a obviněn z členství v kontrarevoluční teroristické organizaci. Jeho jméno je pod č. 29 na soupisu 114 osob z Moskvy a okolí, navržených 19. 4. 1938 Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu SSSR k popravě zastřelením. Seznam stvrdili svým podpisem Stalin, Molotov, Kaganovič a Ždanov, takže Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR, konané 25. dubna 1938, už ani nemohlo rozhodnout jinak. Téhož dne byl Albert Zikmund zastřelen a uložen na Kommunarce. V té době už byla zatčena i jeho žena Albína. Žádné provinění se ani nemuselo hledat, protože už od srpna 1937 platil výnos NKVD č. 00486 o potrestání příslušníků rodin vlastizrádců (tzv. ČSIR, členy semej izmennikov rodiny). Zvláštní porada NKVD jí 10. června 1938 vyměřila trest 8 let gulagu a o dva měsíce později byla z Butyrské věznice odvezena do 17. ženského táborového speciálního oddělení Karagandinského nápravněpracovního tábora v Akmoliské oblasti Kazachstánu, jemuž se lidově říkalo „ALŽIR“ (Akmolinskij lager žon izmennikov rodiny, č. Akmolinský tábor žen vlastizrádců). Byl to největší sovětský ženský tábor, v roce 1938 se v něm nacházelo asi osm tisíc vězenkyň, z toho 4 500 v kategorii „ČSIR“. Tábor byl pověstný přísným režimem, jen v roce 1942 tu bylo popraveno asi 50 vězněných žen. Albína Zikmundová byla propuštěna až po odpykání celého trestu, 29. dubna 1946.
Snad ještě těžší osud potkal jejich děti. Rodina v Rusku žádné příbuzné neměla, a tak kromě nejstaršího Zdeňka putovaly do dětských domovů. Zdeňkovi se po čase podařilo najít a vyreklamovat z domova sestru Jarmilu, ale nejmladší Zikmundův syn beze stopy zmizel, zřejmě v době německého útoku na Moskvu. Když se k rodině vrátila z gulagu i maminka Albína, dcera Jarmila ji nepoznala a nějakou dobu se za ni pod vlivem režimní propagandy styděla.
Syn Zdeněk se v té době stával známým sportovcem. Jako hráč (a také kapitán) Spartaku Moskva byl např. v sezóně 1946/1947 druhým nejlepším útočníkem celé sovětské hokejové ligy. Spolu s Jurijem Tarasovem (bratrem známého trenéra Anatolije Tarasova) a Ivanem Novikovem vytvořili jednu z nejslavnějších útočných trojek sovětské hokejové historie. Stejně úspěšný byl Zdeněk i v tenise, stal se šestkrát mistrem SSSR ve čtyřhře. Jeho kariéru tragicky ukončila 5. ledna 1950 letecká katastrofa na letišti Kuncevo u Sverdlovska, kde se během přistání zřítilo letadlo s týmem Vojenských vzdušných sil (VVS) Moskva, za který tehdy spolu s kamarády ze slavného tria hrál. Všichni zahynuli a katastrofa byla na příkaz Stalinova syna Vasilije, který měl onen „letecký“ hokejový tým na starosti, přísně utajena.
Památka Alberta Zikmunda nebyla zapomenuta ani v Rusku – na stránkách Ruské státní univerzity tělesné výchovy, sportu, mládeže a turistiky v Moskvě, kde je Zikmund připomínán jako jeden ze zakladatelů a jsou zde zveřejněny kromě osobních údajů také dobové novinové články a další informace o jeho pracovních úspěších i o politické represi, jíž jeho rodina byla vystavena http://museum.sportedu.ru/content/zikmund-albert-antonovich
(Text medailonku vychází z údajů v Knize paměti sestavené sdružením Memorial, medailonku A. Zikmunda v knize Moskevská pohřebiště profesora Mečislava Boráka a na webových stránkách Ministerstva sportu, mládeže, tělovýchovy a turismu RF, redakčně zkráceno a upraveno)