František Pařil (1911–1951)

František Pařil se narodil 27. ledna 1911 v obci Vidonín poblíž Velké Bíteše. Rodiče Pařilovi, Josef a Marie, rozená Klímová, hospodařili na poměrně velké zemědělské usedlosti a vychovávali k poctivému a bohabojnému životu děti ze dvou manželství Josefa Pařila. Dva syny, Františka a jeho bratra s neobvyklým křestním jménem podle jednoho z prvních šiřitelů křesťanství v Podunají, bavorského zemského patrona Severina, nechali za velkých obětí vystudovat na kněze.
František započal své vzdělávání na měšťanské škole ve Žďárci u Tišnova. Dále absolvoval reálné gymnázium v Tišnově a studium zakončil po pěti letech strávených na brněnském římskokatolickém alumnátě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1937. Jeho prvním působištěm se staly Boskovice, kde se v hodnosti kaplana zdržoval do roku 1940, poté krátce působil v Deblíně v tišnovském okrese, od poloviny roku 1941 pak v Třebíči. Poté byl po roce služby přeložen do Ostrova nad Oslavou již ve funkci administrátora farnosti. Následně působil v Olešnici na Moravě a Podivíně v okrese Břeclav. Ve Volfířově u Dačic pobyl nejdéle ve své dosavadní kariéře, čtyři roky. Jeho posledním působištěm se od 8. července 1948 stal Horní Újezd na Třebíčsku, jen několik kilometrů vzdálený od farnosti babické.
Jediná veřejná činnost, ke které se pater Pařil hlásil, byla funkce pokladníka v boskovické Charitě v letech těsně před válkou. Jinak uváděl, že politicky nebyl nikde organizován ani se nijak veřejně neexponoval. Avšak podle některých ústních pramenů byli pravděpodobně katoličtí kněží postupně zatažení do „babického případu“ vytipováni například i podle toho, zda byli veřejnými podporovateli lidové strany. O pateru Pařilovi, jakkoli se v novém působišti projevoval „zdrženlivě“, měla Bezpečnost zjištěno, že v poválečných letech agitoval mezi věřícími pro stranu lidovou a politiku komunistů kritizoval jako „bezbožeckou“ a neodpovědnou. Dokonce měl i po únorovém převratu přesvědčovat zaryté komunisty ve své farnosti o nejistých vyhlídkách na udržení moci jejich strany a o zákonitosti trestu, který na ně musí dopadnout za podíl na nepravostech páchaných KSČ. Pro tyto a další výhrady vůči „lidově demokratickému zřízení“ byl František Pařil důsledně sledován.
V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi je pochopitelné, že vytrvalé pozornosti Bezpečnosti nemohly ujít schůzky otce Pařila s jedním z jeho farníků, Antonínem Mityskou z Horního Újezda. Antonín byl synem sedláka Františka Mitysky. V roce 1943 otec zemřel a Antonín byl v necelých šestnácti letech nucen převzít jeho místo v hospodářství. To bylo pro nezkušeného mladíka příliš; poúnorové poměry a tlak na soukromé zemědělce ho postavily do situace, pro niž nedokázal najít řešení. Na jaře roku 1951 se Antonín Mityska stal snadným „úlovkem“ údajného agenta zpravodajské služby CIC, „kapitána“ Ladislava Malého, který obcházel krajem, vyhledával muže ochotné vystoupit otevřeně proti režimu a „vytvářel ilegální skupinu“ ukrývající se v hájovnách a u spolehlivých rolníků. Kromě nepromyšleného a zázemí skupiny ohrožujícího útoku na funkcionáře MNV a komunisty v Cidlině zneužil agent Malý Antonína Mitysku i k navázání kontaktů s paterem Pařilem. V noci z 24. na 25. června 1951 přivedl mladý Mityska na faru do Horního Újezdu nejen kapitána Ladislava, ale i sedláka Antonína Plichtu staršího ze Šebkovic, známého partyzánského velitele z časů okupace, aktivního člena lidové strany a odpůrce kolektivizace. Oba výše uvedené místní zemědělce otec Pařil znal a důvěřoval jim. Navzdory varování patera Pařila, že je na faře sledován, zdrželi se u něj nezvaní návštěvníci až do večera 26. června 1951. P. Pařilovi přítomnost Malého vadila, ale rovněž jej nechtěl udat. Malý následně 2. července 1951 zorganizoval přepadení schůze MNV Babice v místní škole, skončil zastřelením tří účastníků jednání (učitele Tomáše Kuchtíka, skladového dělníka Bohumíra Netoličky a zedníka Josefa Roupce) a postřelením tesařského dělníka Františka Bláhy. Střelbu vyprovokoval Ladislav Malý za účasti Antonína Mitysky. Následoval dramatický zátah na pachatele a jejich pomocníky z rodiny Plichtovy, který následujícího dne neměli přežít další dva lidé: Antonín Plichta mladší a sám kapitán Malý. Jihlavská StB od ranních hodin 3. července 1951 a ve dnech následujících zatýkala ve velkém.
Pro otce Pařila si přišli na faru v 17 hodin vpodvečer 5. července 1951, právě ve chvíli, kdy se modlil ve svém pokoji. Dopravili ho do věznice v Jihlavě. Zde ho vyšetřovatelé začali násilnými metodami zpracovávat, aby vypovídal podle role, která mu byla v akci „Teror“ určena. Donutili ho hlavně k těmto doznáním: byl podrobně informován a podporoval činnost „protistátní skupiny Ladislava Malého a Antonína Plichty“, souhlasil s poskytováním úkrytu členům skupiny na faře a zásoboval je potravinami. V době pobytu teroristické bandy na faře ve dnech 24.–26. června se měl rovněž aktivně účastnit plánování vyvraždění 15 osob prokomunistického smýšlení v Šebkovicích a měl slíbit poskytnutí farního sklepa jako shromaždiště k uvedené akci, případně k pozdějšímu ukrytí výsadkářů, kteří by podporovali násilný zvrat poměrů. Dále měl zapůjčit Ladislavu Malému psací stroj k napsání letáků zastrašujících obyvatelstvo, napomáhat při zprostředkování úkrytu pro rodinu Antonína Plichty a zneužít zpovědi k informování matky Antonína Mitysky o místě pobytu jejího syna. V tisku i při soudním přelíčení se náležitě využil následující detail: farář František Pařil měl darovat teroristům požehnané růžence, udělit jim kněžské požehnání a slíbit, že se bude modlit za zdar jejich činnosti (obdoba oblíbeného propagandistického klišé o kněžích žehnajících zbraním fašistů za druhé světové války nebo imperialistů táhnoucích na lidově demokratický tábor).
František Pařil byl souzen Státním soudem oddělení Brno v prvním jihlavském monstrprocesu, uspořádaném deset dnů po střelbě v babické škole ve dnech 12.–14. července 1951. Senát ve složení JUDr. Vojtěch Rudý (předseda), JUDr. Kočí a JUDr. Pavel Vítek (přísedící), dále Antonín Hauf a František Dvořák (soudci z lidu) vynesl třetí den jednání nad otcem Pařilem rozsudek smrti na základě obvinění z velezrady (úmysl ukrýt parašutisty vyslané cizí mocností a spolčení s agentem cizí mocnosti) a pomoci při sabotáži dle § 7 odst. 2 a § 84 odst. 1 a 3 trestního zákona. Obhajoba i možnost odvolání byly v této tragické justiční frašce pouhou zdržující formalitou. Již 1. srpna 1951 Nejvyšší soud odvolání zamítl. Atmosféru kolem procesu náležitě dokreslila zuřivá propagandistická kampaň. Kněží působící na jižní Moravě a na Vysočině museli sepsat odsuzující vyjádření k „zločinům pomocníků babických vrahů“. Brněnského biskupa ThDr. Karla Skoupého donutili v internaci dne 15. července 1951 vyslovit nad Františkem Pařilem z hlediska církevního práva neplatný výrok o církevní degradaci (vztahoval se i na společně k smrti odsouzeného babického faráře patera Václava Drbolu). Tuto degradaci v roce 1999 biskup Vojtěch Cikrle zrušil.
František Pařil podstoupil trest smrti na dvoře jihlavské věznice v ranních hodinách dne 3. srpna 1951. Jeho zpopelněné ostatky se nacházely v urně uložené v hromadném hrobě na brněnském pohřebišti spolu s urnami dalších popravených v důsledku zinscenovaných procesů. V roce 1968 byly ostatky předány rodině a v 70. letech minulého století se dočkaly odpočinku na hřbitově v Heřmanově (bydliště rodiny jedné z jeho sester). Očistění jeho památky od absurdních obvinění mohlo proběhnout až v devadesátých letech minulého století.
Tento text je součástí projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorka textu PhDr. Markéta Doležalová, redakčně zkráceno