Jan Bula (1920–1952)

Jan Bula se narodil 24. června 1920 v obci Lukov (okres Třebíč, severovýchodně od Moravských Budějovic směrem k Jaroměřicím nad Rokytnou) jako první syn železničního zřízence Antonína Buly a Marie Bulové rozené Růžičkové. Poměry v rodině byly skromné, nejstarší syn však projevoval značný zájem o studium a vynikal mezi ministranty v místním kostele sv. Jana Křtitele soustředěností a zápalem. Pater Cyril Bojanovský, který v době Janova dospívání v Lukově působil, si nadaného chlapce všiml a stal se mu v dalších letech vzorem a rádcem při hledání životní cesty. Již do reálného gymnázia v Moravských Budějovicích, kde studoval v letech 1931–1939, Jan Bula vstoupil s předsevzetím pokračovat po jeho absolvování v přípravě ke kněžskému povolání. Studium v tomto oboru nastoupil v roce 1939 v alumnátu v Antonínské ulici v Brně.[2]
V roce 1942 pocítili i studenti alumnátu důsledky stoupajících potřeb nahradit v továrnách muže bojující na frontách. Většina studentů vyšších ročníků byla postižena nařízením o totálním nasazení. Jan Bula, totálně nasazený v létech 1943–1944, byl ušetřen práce v říši, nastoupil jako dělník v německé keramické továrně ve Vranovské Vsi u Znojma. Těžká práce v keramičce mu nevadila, dokázal si při ní vyšetřit čas i na svou velkou zálibu - malování. Závěrečná válečná léta 1944–1945 strávil Jan Bula opět studiem v Brně. Jeho malířské nadání tehdy ocenilo i vedení alumnátu: při bombardování byl zasažen objekt v těsné blízkosti alumnátu,

tlaková vlna zničila mimo jiné i vitráže v oknech místní kaple a Jan Bula dostal svolení nahradit roztříštěné vitráže kartony s malbami na námět ukřižování Krista. Studium bohosloví ukončil závěrečnými zkouškami těsně po skončení války a 29. července 1945 přijal z rukou biskupa Stanislava Zely v brněnské katedrále kněžské svěcení.
V životě mladého kněze je po obřadu svěcení dalším důležitým milníkem tzv. primice neboli první samostatně sloužená mše. Tento den, 8. srpna 1945, prožil Jan Bula v kruhu svých rodáků v Lukově jako slavnost významnou pro celou obec. Již ve druhé polovině srpna nastoupil do své první farnosti v Rokytnici nad Rokytnou, kde měl jako začínající kaplan vypomáhat nemocnému a povinnostmi správy lidnaté farnosti přetíženému faráři Stanislavu Lakomému. Mladý kaplan se s velkým elánem vrhl nejen do běžných pastoračních povinností: výuky náboženství, práce s mládeží, návštěv starých a nemocných farníků apod., ale i do společenského a veřejného života nejen v Rokytnici samotné, ale i v přilehlých obcích. Zapojil se do organizace ochotnického divadla, sportovních aktivit Orla a pro chlapecký oddíl orelských dorostenců připravoval prázdninové pobyty v přírodě. Mnoho hodin věnoval i výpomoci při administrativě Místního národního výboru, dokonce byl r. 1950 zvolen do zemědělské komise výboru. Těšil se všeobecné oblibě mezi farníky, zejména děti a mládež si zcela získal.
Po smrti faráře Stanislava Lakomého se stal Jan Bula s platností od 22. července 1949 administrátorem v Rokytnici. Aktivní a populární kněz s velkým vlivem na mladou generaci začal záhy překážet nejen místním komunistům, ale i jejich okresnímu vedení. Ještě za života starého pana faráře v létě r. 1949, Jan Bula nejen přečetl věřícím zakázaný pastýřský list, ale dokonce jej doplnil vlastním komentářem. Reakcí na tuto troufalost byla pokuta ve výši 4500 Kč, což v tehdejší době představovalo značnou finanční zátěž. Jan Bula se pokoušel odvolat. Tlak proti vzdorujícímu knězi přitvrdil zahájením trestního řízení se záměrem dostat Jan Bulu za mříže. Na základě prezidentské milosti ze dne 29. listopadu bylo trestní řízení zastaveno. Již v následujícím roce 1950 musel Jan Bula omezit veřejnou práci s mládeží. Po určitý čas se mu dařilo pokračovat v neveřejných schůzkách bývalé mládežnické skupiny „Vojtíšci“ v soukromí rodného domu v Lukově. V situaci, kdy se zužoval prostor pro pastorační práci, zaměřil činorodý kněz své síly na opravu rokytnického kostela sv. Jana Křtitele. Se štědrým přispěním farníků se podařilo renovovat část jeho interiéru, na rok 1951 plánoval Jan Bula pořízení nového oltáře a úpravy hřbitova. K realizaci těchto záměrů již nemělo dojít.
V únoru roku 1951 se na faře v Rokytnici zastavil bývalý spolužák Jana Buly z gymnaziálních studií Ladislav Malý. Vetřel se na faru pod záminkou návštěvy přítele z mládí po tajném návratu ze zahraničí, kde měl být údajně vyškolen jako agent zpravodajské služby CIC s důležitými úkoly ve vlasti. Pro Jana Bulu měl připravenou legendu, která v době internace arcibiskupa Josefa Berana na neznámém místě musela zaujmout každého kněze. Arcibiskupa se prý podařilo osvobodit a zatím se ukrývá na bezpečném místě u důvěryhodných lidí. Malý organizuje přípravy arcibiskupova odchodu za hranice. StB takovou akci předpokládá, ostraha hranic je zvýšená, takže při pokusu je překonat může dojít k nejhoršímu. Pan arcibiskup hledá prostřednictvím Malého spolehlivého zpovědníka, kterému by mohl předat instrukce pro další činnost církve. Přestože myšlenka na tak důležitou službu byla lákavá, způsob, jakým Malý celou věc přednesl, jeho vystupování a zevnějšek a skutečnost, že přišel oblečen v uniformě SNB Jana Bulu znepokojily. Při nejbližší příležitosti se svěřil staršímu kolegovi v kněžské službě, jaroměřickému faráři Janu Podveskému, o kterém bylo známo, že má odbojářské zkušenosti ještě z dob nacistické okupace. Pater Podveský reagoval ostražitě a radil mu okamžitě s Malým přerušit kontakty. Pochybnosti Jana Buly posílilo opakované oddalování návštěvy v údajném úkrytu arcibiskupa Berana a dožadování se alkoholu. Při poslední návštěvě Ladislava Malého kněz bývalého spolužáka vykázal. Jana Bulu zatkli 30. dubna 1951

po provedení předběžného výslechu v budově jaroměřické fary. Čekaly ho brutální výslechy. Podle svědectví jeho sestry, která později dostala povolení jej navštívit, přišel ve vyšetřovací vazbě v Jihlavě o přední zuby. Výslechy sloužily ke „zpracování zatčeného“, absurdní argumenty pro obžalobu získali vyšetřovatelé proti knězi ve chvíli, kdy Ladislav Malý se třemi dalšími svedenými společníky dne 2. července 1951, tedy více než dva měsíce po zatčení Jana Buly, zastřelil funkcionáře MNV v Babicích. Jan Bula podezřelého spolužáka neudal, podle verze vyšetřovatelů se stal spoluodpovědným za trojnásobnou vraždu a vedení ilegální protistátní skupiny v Rokytnici.
Proces s Janem Bulou a jeho společníky proběhl za náležité publicity v Třebíči v kině Svět ve dnech 13.–15. listopadu 1951. Do sálu se vešlo 400 osob, na tři dny procesu bylo publiku vybranému okresním sekretariátem KSČ v Třebíči přiděleno 1200 vstupenek. Hlavní role v „soudním představení“ sehráli předseda senátu JUDr. Kepák a přísedící JUDr. Rudý. Jan Bula byl odsouzen podle § 78 Trestního zákona, odst. 2 pís. a, dále odst. 3 pís. d, f k trestu smrti za velezradu. Odvolací líčení proběhlo 9. února 1952 se zamítavým výsledkem. V protokolu z tohoto líčení je obsažena věta, v níž zapisovatel neúmyslně uvedl pravý důvod absolutního trestu pro Jana Bulu: „V lidově demokratickém zřízení má stát v prvé řadě zájem na tom, aby naše mládež byla vychovávána v novém, pokrokovém a socialistickém duchu, a proto obviněný tímto svým jednáním narušil naše socialistické zřízení v jednom z nejdůležitějších úseků.“ Téhož dne proběhlo rovněž se záporným výsledkem hlasování o doporučení Jana Buly k prezidentské milosti. Nepomohla ani petice farníků žádajících milost pro svého kněze.
Osud Jana Buly se naplnil v pět hodin ráno dne 20. května 1952 na dvoře jihlavské věznice. Bylo mu necelých dvaatřicet let. V roce 1990 byl posmrtně rehabilitován. Katolická církev zahájila řízení o jeho blahořečení.
Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorka PhDr. Markéta Doležalová, redakčně zkráceno a upraveno