V databázi sdružení Memorial je u adresy Ananjevskij pereulok 5 (bez uvedení čísla traktu) vedeno 31 obětí represí. O něco méně než polovinu z nich tvoří cizinci (Němci, Češi, Maďaři, Poláci). Snad právě o tomto domě píše ve svém díle „Nu i něčisť. Německaja operacija NKVD v Moskve i Moskovskoj oblasti 1936–1941“ (Taková špína. Německá operace NKVD v Moskvě a Moskevské oblasti 1936 – 1941) historik a germanista Alexandr Vatlin: „Spolupracovníci NKVD sklidili v domě zahraničních odborníků a pracovníků na adrese Ananjevskij pereulok 5 hojnou úrodu: celkem asi 30 lidí, z nichž 12 bylo zastřeleno v Butovu. Ve vztahu k ostatním členům rodin byla provedena taktika vytlačování z obytné plochy, která byla považována za služební. Podle svědectví Gerty Dirr: „správce domu Volodin se choval ošklivě k nájemnicím, jejichž manželé byli zatčeni... Velmi hrubým způsobem vystěhovával z bytů manželky zatčených, nezákonně byty zapečeťoval a v nepřítomnosti nájemníků odnášel kožený nábytek z bytů (patřících Lidovému komisariátu těžkého průmyslu).“ V září 2016 jsme na fasádu domu č. 5, budova 4 umístili pamětní desku manželovi výše zmíněné Gertrudy Dirr Vladimiru Georgijevičovi Cypkinovi.
Jan BřezinaDnes se na tomto domě objevila druhá pamětní deska věnovaná Čechovi Janu Březinovi. Žádost o umístění pamětní desky podal český historik, profesor Mečislav Borák, který se mnoho let věnoval studiu pronásledování Čechů a občanů Československa v SSSR. V roce 2013 vyšla jeho kniha „Moskevská pohřebiště. Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953“ (Opava, 2013), v níž byly publikovány životopisy více jak stovky Čechů, kteří se stali oběťmi sovětských represí. Je zde i kapitola věnovaná Březinovi.
Jan Březina je dnes asi nejznámější postavou z té dlouhé řady československých obětí represí, jež spočívají na pohřebišti v Butovu. Dočkal se zasvěcené životopisné monografie, byl zmíněn i v několika dokumentárních filmech.
Březina se narodil v Kolíně, jeho otec byl strojní montér a specialista na obuvnické stroje. Jan se učil nejprve soustružníkem a elektrotechnikem, ale záhy přešel do Vojenské továrny na letadla v Praze - Letňanech, protože se chtěl stát leteckým mechanikem. Studium ukončil předčasně, když se jeho otec rozhodl odjet i s rodinou za prací do Sovětského svazu. Prodali domek a 7. srpna 1930 odjeli. Zatímco otec jezdil po celém SSSR a zaváděl výrobu v továrnách na obuv, Jan pracoval jako technik na jednom z moskevských letišť. V letech 1934 – 1935 byl palubním mechanikem ve zvláštní letecké skupině G-2 se základnou v Ašchabádu a získal zkušenosti s lety nad pouští Kara-kum v Turkmenistánu. Jeho sňatek s ruskou herečkou Alexandrou neměl dlouhého trvání, ale záhy se znovu oženil s Josefou Sebasta, jíž říkali Džóza, Američankou z židovské rodiny původem z Čech.
V roce 1936 se Jan vrátil do Moskvy a v srpnu byl přijat do Moskevského leteckého oddílu zvláštního určení Polárního letectva Glavsevmorputi, což byla státní organizace k ovládnutí a hospodářskému využití Severu, především k provozu Severní mořské cesty (v roce 1935 Jan Březina získal sovětské občanství – pozn. red.). Tehdy se chystala velká arktická expedice Otto Juljeviče Šmidta, jež měla přes ostrovy Země Františka Josefa letecky proniknout k severnímu pólu. Do expedice Sever byl vybrán i palubní mechanik Jan Březina. V květnu 1937 se výprava přiblížila k pólu a v červnu byla slavnostně uvítána v Moskvě. Po přijetí u Stalina byli účastníci výpravy vyznamenáni, Březina získal Řád Rudého praporu práce. Stal se obdivovaným hrdinou a napsal o svých zážitcích knihu, jež ještě téhož roku vyšla. (Březina, Jan: Cesta na severní pól, Praha, Lidová knihovna 1937)
Poté začal Březina pracovat jako pilotní instruktor v Nikolajevu na řece Jižní Bug na pobřeží Černého moře. V únoru 1938 dostal rozkaz vrátit se do Moskvy. Brzy ráno 8. března 1938 byl zatčen v bytě, ve kterém žila jeho rodina.
Důvodem k zatčení byly dle záznamu NKVD jeho „styky s cizinci, kteří se na území Sovětského svazu zabývají špionážní činností“, měl jim údajně poskytovat informace o moskevském letišti. Nehledě na skutečnost, že už dávno pracoval jinde, budilo jeho zatčení údiv. Sláva arktické výpravy ještě nevybledla, byl nositelem státního vyznamenání, v zaměstnání si ho považovali. Koncem října 1937 prošel úspěšně atestací na funkci palubního mechanika I. třídy, a byl chválen jako technicky a odborně zdatný, disciplinovaný, vytrvalý a přesný pracovník, který „povinnosti mechanika plní svědomitě a s láskou“.
Domněnka Březinových příbuzných, že k zatčení mohla přispět zmínka o něm v „nešťastné Weilově knize“ (Jiří Weil, Moskva – hranice, 1937), autenticky popisující život v stalinistickém SSSR, tak jak to postihlo manžele Frischerovy, ztrácí smysl, protože Jiří Weil se tam o Březinovi vůbec nezmínil. Realitě se blíží spíše to, že jako cizinec, který pracoval ve strategickém leteckém průmyslu, dokonale pasoval do role podezřelého, a profese pilota a polárního odborníka toto podezření jen zhoršila. V Glavsevmorputi, kterou v té době vedl velitel polární expedice Otto Schmidt, bylo zastřeleno 40 zaměstnanců, včetně velitele polární stanice v Zemi Františka Josefa.
Dne 25. března 1938 skončilo vyšetřování případu Jana Březiny vypracováním obžaloby. Jan Březina se přiznal k tomu, že jeho známý z místa bydliště Jan Hertz, zahraniční odborník, který pracoval v továrně na traktory, ho již v roce 1935 přesvědčil ke špionáži pro Československo. (Podle obžaloby Jan Březina údajně „předával Hertzovi špionážní informace o značkách a počtu letadel vyrobených v závodě č. 22, o civilním letectví a další tajné informace.“) Obvinění bylo předáno k projednání Komisi NKVD a prokurátora SSSR, která 29. července 1938 odsoudila Jana Březinu ke smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán 16. srpna 1938.
Rodina samozřejmě o ničem z toho nevěděla. Otec Březina byl ještě v roce 1938 vyhoštěn ze SSSR do Československa, kde se ihned po okupaci zapojil do hnutí odporu. Celou válku strávil v německých věznicích a koncentračních táborech. Zločinům stalinismu prý až do smrti odmítal uvěřit. Janova sestra Marie se ještě za války provdala a v roce 1948 společně se svým manželem, matkou a dvěma dětmi odjela do Československa. Janova americká manželka se po jeho zatčení i s rodiči vrátila domů a kontakt s ní se navždy přerušil.
Marie v roce 1956 poprvé napsala na sovětské velvyslanectví v Praze, aby zjistila něco o osudu svého bratra. Ve strohém úředním dopise jí stručně odpověděli, že podle jejich informací Jan Březina zemřel.
V roce 1977 se Marie rozhodla obrátit na Nejvyšší soud SSSR v Moskvě. V říjnu 1978 obdržela odpověď, že po přezkoumání případu byl rozsudek vynesený nad Janem Březinou zrušen pro nedostatek důkazů a 18. května 1978 byl Jan Březina rehabilitován. (V materiálech týkajících se Březinovy rehabilitace se píše, že „ačkoliv se Březina dopustil špionáže a přiznal se, jeho obvinění bylo založeno pouze na jeho svědectví, v němž byly shledány významné rozpory“.)
Nicméně jeho rodina nevěděla, co se s ním skutečně stalo a kdy zemřel. Nemohli ani tušit, že příslušné oddělení KGB dalo po provedení rehabilitace pokyn ke zfalšování údajů o jeho smrti, jak to tehdy bylo obvyklé: „Březina Jan byl zastřelen 16. srpna 1938. Na oddělení matriky Sokolnického okresního výkonného výboru byla zápisem č. 1 ze dne 20. července 1978 zaregistrována jeho smrt jako zemřelého ve vězení 16. srpna 1944 na těžký zánět ledvin. Nemáme žádné informace o tom, zda byli příbuzní informováni o jeho smrti. Na základě výše uvedených skutečností a s přihlédnutím k tomu, že občance ČSSR Marii Březinové je známo, že její bratr byl zatčen, se domníváme, že je možné informovat výkonný výbor Sovětského Červeného kříže a půlměsíce, že její bratr Březina Jan zemřel ve vězení dne 16. srpna 1944 v důsledku akutního zánětu ledvin.“ Brzy poté byl do Prahy odeslán dopis Červeného kříže, který obsahoval tyto nepravdivé informace.
Další kroky již podnikla Taťána, neteř Jana Březiny, která se ještě v roce 1988 vypravila hledat Janovy stopy do Moskvy. Prostřednictvím Červeného kříže nakonec v roce 1990 dostala dopis s vysvětlením, za co byl Jan zatčen, kdy a kdo ho soudil a kdy byl zastřelen.
Když bylo veřejnosti zpřístupněno masové pohřebiště obětí represí v Butovu, dokončil v roce 2004 rodinné úsilí o uctění památky Janův prasynovec Mikuláš Černý, který nechal při mši za mrtvé v dřevěném Chrámu svatých novomomučedníků a zpovědníků ruských přečíst i jméno Jana Březiny. Společně se svou matkou Taťanou pak o jeho životě sepsali a vydali poutavé svědectví (GARF, f. 10035, op. 1, d. P-72706; Zatajené popravy - vzpomínky Taťany Březinové a Mikuláše Černého.) A jeho památku připomíná i jedna z ulic v rodném Kolíně.
V článku jsou použity materiály z knihy českého historika, profesora Mečislava Boráka, který se mnoho let věnoval studiu pronásledování Čechů a občanů Československa v SSSR. V roce 2013 vyšla jeho kniha „Moskevská pohřebiště.Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953“ (Opava, 2013), v níž jsou obsaženy životopisy více než stovky popravených Čechů. Dále jsou v textu použity výňatky z archivních dokumentů sdružení Memorial.Galerie ze slavnostního umístění pamětní tabulky