V databázi sdružení Memorial je na adrese Ananjevskij pereulok č. 5 evidováno 31 popravených. Téměř polovinu z nich tvoří cizinci, povětšinou odborní pracovníci. V březnu 2018 byla na tomto domě umístěna tabulka Janu Březinovi https://www.poslednyadres.ru/news/news642.htm. Žádost o její umístění podal dnes již zesnulý český historik, profesor Mečislav Borák, jenž mnoho let zasvětil výzkumu politických represí Čechů a občanů Československa v Sovětském svazu. Dne 3. června na tomtéž domě přibude další tabulka českému architektovi Antonínu Urbanovi, jehož osud profesor Borák zdokumentoval. Antonín Urban Antonín Urban se narodil v roce 1906 ve městě Nový Bydžov ve východních Čechách, v tehdejším Rakousko-Uhersku. Jeho otec vlastnil stavební společnost, ale v roce 1927 zemřel a finanční situace rodiny se zhoršila. Antonín studoval architekturu na prestižní škole Bauhausu v Německu (Dessau). Tento konstruktivistický trend ve dvacátých letech 20. století získával na popularitě. V Německu Antonín vstoupil do Komunistické strany Německa. V politickém životě architektonické školy hrál významnou roli marxistický kroužek, organizovaný buňkou komunistické frakce studentů Bauhausu. Ředitelem Bauhausu v letech 1928–1930 byl švýcarský architekt Hans Emil „Hannes“ Meyer, jenž neskrýval své marxistické názory. Když v Německu koncem dvacátých let propukla hospodářská krize a třenice mezi Meyerem a vedením školy dosáhly vrcholu, vypravila se skupina mladých architektů Rot Front (Rudá fronta) do Sovětského svazu budovat socialismus. Přijelo zhruba 30 odborníků, mezi nimi Maďaři, Češi, Němci a Švýcaři. Poté, co Antonín Urban přijel v roce 1931 do Sovětského svazu jako zahraniční specialista, nastoupil na doktorské studium na Všesvazovou akademii architektury a zároveň začal pracovat v Giprovtuzu, kde byl Meyer jmenován hlavním architektem. Meyerova tvorba se vyznačovala výraznou sociální orientací, přesvědčením, že architektura je projekcí společnosti - jejích potřeb a výrazových forem, přičemž architekt tento proces jen zlehka kontroluje. V jednom ze svých esejů napsal: „Zemřelo umělecké dílo jako věc sama o sobě, jako l’art pour l’art: naše kolektivní vědomí netoleruje individualistické excesy.“ https://artelectronics.ru/posts/sluchaj-khannesa-mejera Giprovtuz byl zodpovědný za projektování vzdělávacích institucí po celé zemi – vysokých i středních škol a technických učilišť, proto téměř okamžitě po příjezdu byla Rudá fronta vyslána do terénu. Mladí architekti vyrazili do Rostova-na-Donu, Baku, Tbilisi i Soči. Během svého pobytu v SSSR realizoval Meyer dva velké urbanistické projekty – územní plán Velké Moskvy a projekt Birobidžanu, hlavního města Židovské autonomní oblasti. Ten druhý, koncipovaný jako lineární město na vyvýšenině, byl částečně realizován. Antonín Urban se v roce 1932 stal členem komunistické strany VKS(b) a v roce 1934 byl přijat jako zaměstnanec do Všesvazové akademie architektury, kde pracoval až do svého zatčení. Zúčastnil se řady soutěží na projekt Komvuz (Komunistická VŠ), Vojenské akademie M.V. Frunzeho, veřejné soutěže na projekt Paláce sovětů. Žil v Moskvě se svou ženou Ludmilou a dcerou Ingrid, narozenou v roce 1933. V publikaci Projekty kolchozových klubů a okresních kulturních domů (Projekty kolchoznych klubov i rajonnych kuľturnych domov) nakladatelství Akademie architektury SSSR z roku 1937, je několik Urbanových projektů (na některých se spolupodílela jeho žena). Zřejmě je to jejich poslední publikace. Mračna nad hlavami zahraničních specialistů začala houstnout od počátku roku 1936. V souladu s rozhodnutím politbyra ÚV VKS(b) „O opatřeních, chránících SSSR před průnikem špionážních, teroristických a diverzních elementů“ byla zpřísněna pravidla pro vstupu politických emigrantů do země a zvláštní komise se začala věnovat čistkám v mezinárodních organizacích. V noci na 8. března 1938 byl Antonín Urban ve svém bytě zatčen a odveden do Butyrské vazební věznice. Byl obviněn ze špionáže a podvratné činnosti v rámci skupiny Rot Front, v jejímž čele stál „hlavní špion“ Hannes Meyer, kterému se tou dobou podařilo opustit SSSR. Během výslechu bylo „zjištěno,“ že v roce 1934 byl Urban „naverbován pro špionážní činnost v Sovětském svazu ve prospěch Německa“, měl za úkol předávat německé rozvědce přes Meyera „tajné materiály o chystaném územním plánu Moskvy a situaci v Birobidžanu.“ Antonín Urban byl 23. května 1938 Komisí NKVD a Prokurátora SSSR odsouzen k trestu smrti a 7. června 1938 byl rozsudek vykonán. Bylo mu 32 let. Jeho žena s dcerou byly v roce 1938 poslány do vyhnanství v Uchtě v autonomní republice Komi. V Československu zůstala matka a dvě sestry Urbana. V roce 1957 dcera Ingrid podala žádost Generálnímu prokurátorovi SSSR o přezkoumání případu Antonína Urbana, v níž uvádí: „Od okamžiku zatčení otce nemáme žádné zprávy ani od něj, ani o něm.“ Vyjádřila přesvědčení, že otec je „člověk neskonale čestný“ a žádala, aby byl zahájen proces „jeho úplné rehabilitace.“ Dodatečná šetření, jak vyplývá z archivního a vyšetřovacího spisu, zjistilo, že: „Odsouzení A. Urbana nebylo odůvodněné.“ „Na skutkovou podstatu,“ (Urban se přiznal ke špionáži), „nebyl v průběhu předběžného vyšetřování dotazován.“ Navíc bylo ve věci rozhodnuto „bez schválení obviňujícího rozsudku státním prokurátorem.“ „V archivech KGB ani ministerstva vnitra nebyly nalezeny žádné doklady o příslušnosti Urbana...ani dalších osob, zmíněných ve spise, k zahraničním zpravodajským agenturám.“V roce 1958 byl Antonín Urban rehabilitován „pro absenci skutkové podstaty.“ Dcera Ingrid dnes žije v Moskvě a předala do archivu sdružení Memoriál kopie některých dokumentů. V důsledku represí byli popraveni téměř všichni členové Rudé fronty Bauhausu, kteří zůstali v Sovětském svazu. V článku byly použity materiály z knihy českého historika, profesora Mečislava Boráka „Moskevská pohřebiště. Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953“ (Opava, 2013), v níž jsou obsaženy životopisy více než stovky popravených Čechů. Je zde i kapitola věnovaná Antonínu Urbanovi. Dále jsou v textu použity výňatky z vyšetřovacího spisu, žádosti o rehabilitaci a veřejně dostupné informace o Rudé frontě Bauhausu.
