Pětipatrový cihlový bytový dům číslo 5 v ulici Akademika Petrovského je součástí komplexu obytných budov postavených v první polovině třicátých let podle projektu holandského architekta M. G. Wissinga, který přijel do SSSR v roce 1930. Komplex byl určen pro představitele mezinárodního komunistického hnutí, kteří se přestěhovali do SSSR. Bytové družstvo bylo pojmenováno Mírový říjen. V roce 1935 se k práci na budování komplexu připojil sovětský architekt N.I. Ripinský, podle jehož návrhu byla původní výška budovy zvýšena o jedno patro. Domy, patřící do komplexu, většinou obývali cizinci, kteří přijeli do SSSR budovat socialismus. Mnoho z nich bylo perzekvováno, včetně dvou popravených Čechoslováků, Ignáta Petruka a Vladislava Petrase. Vladislav Petras Vladislav Petras se narodil roku 1892 ve Vítkovicích u Ostravy v rodině koksárenského dělníka. Ukončil pět tříd městské školy a poté tři roky navazující měšťanské školy. Také on začal pracovat jako dělník a působil v hnutí sociálně demokratické mládeže. V roce 1913 narukoval do rakouské armády a sloužil jako telegrafista v pluku horských myslivců, než v roce 1914 přešel do ruského zajetí. Jako zajatec pracoval v Omsku, za účast v povstání československých zajatců byl vězněn v Jekatěrinburské věznici, bojoval v ruském vojsku u Kyjeva. Za revoluce v letech 1917–1918 sloužil též jako voják a tlumočník v oddílech Rudé gardy a po příchodu bolševiků k moci přešel do Rudé armády, kde údajně velel obrněnému vlaku u Taganrogu. V letech 1919–1920 studoval na Sverdlovské univerzitě v Moskvě. Byl údajně členem československé delegace na III. kongresu Kominterny v roce 1921, a na její pokyn odjel téhož roku do ČSR organizovat komunistické hnutí. Po návratu fáral jako horník na dole Šalamoun v Ostravě a byl několikrát zatčen za „podvratnou činnost.“ Pak odjel za svou ruskou ženou Marií, která získala práci na sovětském obchodním zastupitelství v Berlíně, kde začal pracovat i on. V roce 1926 byl převeden do Prahy na exportní oddělení. Při snižování počtu zaměstnanců byl v roce 1931 propuštěn, a protože nemohl v době krize najít vhodnou práci, požádal o výjezd do Sovětského svazu. Po smrti manželky tam odjel i se synem Sergejem. Vladislav Petras si podalů žádost o členství v VKS (b) a začal pracovat v podniku Sojuzkino. V roce 1933 byl zatčen pro zanedbání pracovních povinností, ale posléze byl propuštěn pro nedostatek důkazů. V roce 1935 přešel do podniku Sojuzfoto č. 5, který tisk fotoalba a pohlednice, zde Petras pracoval jako vedoucí směny. V říjnu 1937 byl na vlastní žádost propuštěn, takže v době zatčení byl bez stálého zaměstnání. V SSSR Vladislav založil novou rodinu, s manželkou Alexandrou a syny Sergejem, Richardem a Iljou žili v Moskvě. V Československu žila jeho matka, sestra a šest bratrů, s nimiž udržoval kontakty. Předzvěstí blížící se katastrofy se stalo už jeho vyloučení z řad čekatelů na členství v komunistické straně v lednu 1936. Při stranických prověrkách se kontrolovala i temnější místa životopisu a tak vyšlo najevo, že v revolučních letech sloužil v československých jednotkách na východní frontě, z čehož byl učiněn závěr, že bojoval na straně bílé armády proti sovětské moci. Stejný argument se zanedlouho zopakoval v odůvodnění jeho zatčení, k němuž došlo 4. března 1938. Přibylo i podezření ze špionáže ve prospěch Německa, což Petras při prvním výslechu rázně odmítal. Těžko říct, co se s ním asi dělo, když se už příštího dne ke špionáži přiznal. Stal se prý hned po příchodu z Moskvy do vlasti policejním agentem-provokatérem a udával československé policii komunisty ze svého okolí. Aby zakryl stopy, odjel do Berlína, kde vstoupil do služeb německé rozvědky. Odhaloval pro ni tajnosti sovětského obchodního zastupitelství a později byl vyslán zpátky do SSSR. Spojil se tam se známým komunistickým funkcionářem Švarcem, který byl rezidentem německé rozvědky, a předával mu zprávy o situaci v sovětském filmovém průmyslu. Komise NKVD a Prokurátora SSSR jej 29. července 1938 odsoudila k trestu smrti, téhož dne jako jeho souseda Ignáta Petruka. Je pravděpodobné, že byli vyšetřováni společně. Rozsudek byl vykonán za dva týdny, dne 13. srpna 1938. Petrasovi bylo 46 let. Pro jeho rodinu začalo těžké období. Syn Sergej vystudoval desetiletku a chtěl pokračovat ve studiu grafiky, ale nepřijali ho. Jako syna nepřítele lidu ho nechtěli vzít do armády ani jako dobrovolníka, až při obležení Moskvy ho přece jen přijali. Po vzniku československé vojenské jednotky s ní prošel celou její bojovou cestu už od Sokolova a mnohokrát byl vyznamenán. V bojích u Dukly byl zraněn, stejně jako v dubnu 1945 při Ostravské operaci, v níž bojoval jako velitel praporu. Po osvobození velel do září 1945 rotě při ochraně státní hranice na Těšínsku. V roce 1948 odešel do civilu v hodnosti majora a živil se jako trafikant v Jablonci nad Nisou. V září 1956 napsala Petrasova žena Alexandra dopis Klimentu Vorošilovovi: „Nedávno jsem slyšela, že v Sovětském svazu budou napraveny chyby učiněné v minulých letech. Proto mi dovolte, abych se na Vás obrátila ve věci svého muže, který – jak jsem přesvědčena – patří k nevinným obětem roku 1938.“ Načrtla pak mužův životopis a dodala: „Už osmnáct let hledám svého muže, který se ztratil jak kámen ve vodě.“ K matce se přidal i syn Richard: „Kvůli otci jsme měli řadu nepříjemností, které sotva lze spočítat a které nechci vzpomínat. Jsem přesvědčen, že můj otec byl nevinen, a stal se obětí oněch let.“ Petras byl počátkem roku 1956 rehabilitován jako bezdůvodně odsouzený Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR. Počátkem roku 1957 požádal syn Richard o vrácení fotoaparátu a psacího stroje, zabavených při domovní prohlídce, a posléze obdržel kompenzaci ve výši 816 rublů. Syn Sergej se v roce 1958 opět vrátil k armádě, po roce 1970 byl vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu v Praze až do odchodu do důchodu v roce 1976. Stal se autorem několika prací s vojenskou tematikou. Zemřel 12. července 1997 v Praze v hodnosti generálmajora, do níž byl povýšen v roce 1990. V článku byly použity materiály z knihy českého historika, profesora Mečislava Boráka „Moskevská pohřebiště. Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953“ (Opava, 2013), v níž jsou obsaženy životopisy více než stovky popravených Čechů. Je zde i kapitola věnovaná Vladislavu Petrasovi. Dále jsou v textu použity výňatky z žádosti o rehabilitaci a veřejně dostupné informace.
