Jan Dostálek (1883–1955)

Na vile, kterou postavil Jan Dostálek pro svou manželku Antonii v Mánesově ulici 987 v Kostelci nad Orlicí, a kde se nyní nachází mateřská škola, bude 13. září 2018 umístěna pamětní tabulka Poslední adresy ministru Janu Dostálkovi, který byl po roce 1948 politicky pronásledován a zemřel v pankrácké věznici ještě před zahájením vykonstruovaného politického procesu.

Jan Dostálek

Narodil se 28. dubna 1883 v Šedivci. Životní postoje J. Dostálka formovala přísná katolická výchova. Vystudoval c. k. Vyšší státní průmyslovou školu a roku 1903 nastoupil jako asistent u architekta a stavitele Gustava Pače. Od června 1904 se stal zaměstnancem Městského stavebního úřadu Magistrátu hlavního města Prahy. Začínal jako pomocný kreslič. V letech 1907–09 studoval jako mimořádný student zeměměřičství na ČVUT.
Ve stejné době došlo také ke změnám v rodinném životě J. Dostálka. Roku 1908 se oženil s Antonií Žofií Schneiderovou z Prahy (nar. 1884) a v rozmezí příštích dvou let se manželům narodily dvě dcery, Zdislava a Marie. Později v roce 1919 přibyl ještě syn Jan.
V letech 1906 až 1910 byl J. Dostálek aktivním politikem. Zároveň publikoval a stal se členem významného katolického sdružení Vlast.
Koncem dubna 1908 ho zvolili místopředsedou ústředního výboru Strany katolického lidu a ve stejném roce se mu s ohledem na poměrně nízký věk (25 let) dostalo nečekaného ocenění. Byl papežem Piem X. vyznamenán záslužným křížem Pro Ecclesia et Pontifice.
První světovou válku prožil coby písař na vojenském velitelství v Praze. Po válce se vrátil na magistrát, kde působil až do roku 1939 ve funkci stavebního ředitele.
Od roku 1919 byl členem zastupitelstva města Prahy, kde předsedal klubu lidoveckých zastupitelů.
Počátkem roku 1919 se zúčastnil zakládacího sjezdu Československé strany lidové (ČSL), kde získal místo v užším výboru. Mimo to reprezentoval stranu v pražském zastupitelstvu.
V květnu 1921 se J. Dostálek stal členem výkonného i užšího výboru a současně také prezidia ČSL. Dalším zásadním okamžikem se staly parlamentní volby v roce 1925. Do nich vstupoval jako kandidát číslo jedna za královehradecký kraj. 30. listopadu 1925 složil poslanecký slib. Na zasedání v prosinci téhož roku získal funkci místopředsedy sněmovny.
Po volbách v roce 1929 přišlo vrcholné období politické kariéry J. Dostálka. V druhé vládě Františka Udržala získal post ministra veřejných prací. Současně je ale počátek 30. let dobou, kdy získal řadu ocenění za neúnavnou práci. V únoru 1930 to byl řád rumunského krále Carola II. a v červnu téhož roku se stal komturem řádu Božího hrobu.
V nejvyšších patrech politiky zůstal J. Dostálek téměř po celá 30. léta. Za vrchol jeho kariéry je možné považovat jmenování ministrem průmyslu, obchodu a živností při sestavování nové vlády Janem Malypetrem roku 1934. Avšak parlamentní volby v červnu 1935 přinesly lidovcům ztrátu hlasů, což pro J. Dostálka mimo jiné znamenalo návrat na ministerstvo veřejných prací, v jehož čele pak setrval až do 22. září 1938, kdy podal demisi společně s ostatními členy Hodžovy vlády. Patřil k zastáncům myšlenky obrany hranic země a vymezoval se proti odstoupení pohraničí. V roce 1938 hlasoval stejně jako jeho stranický kolega Jan Šrámek a jako ministr za Národní sjednocení František Ježek proti přijetí anglo-francouzského ultimáta, které tlačilo na Československou republiku, aby přijala požadavky nacistického Německa.
Z politické scény odešel 21. března 1939 a přestěhoval se do Kostelce nad Orlicí, kde roku 1934 koupil od děkanství pozemek, na němž postavil vilu, která však patřila jeho manželce Antonii.

Během druhé světové války se zcela stáhl do ústraní, věnoval se rodině a publikační činnosti. Současně se podílel na odboji, což dokazují jeho kontakty na odbojové skupiny Obrana národa a Viktoria.
Po osvobození se J. Dostálek pokusil o návrat do politiky a krátce se angažoval v ČSL.
Únor 1948 představoval pro J. Dostálka životní zklamání a doslova osudovou ránu. Výsledek vládní krize a převzetí moci komunistickou stranou sám označoval za osobní selhání prezidenta Beneše, pročež ani nemůže překvapit jeho odchod z ČSL zanedlouho poté.
Již roku 1949 na Dostálka začaly dopadat první změny, související s nástupem komunistů. O vilu tehdy sice nepřišel, ale bytová komise mu nařídila, aby uvolnil část svého „nadměrného“ bytu dalším nájemníkům. Horní patro nejprve přenechal bývalému továrníkovi Otakaru Rojkovi, ale to nebylo dostačující. Mimo jeho zetě Rudolfa Jukla proto přibyli i další, politicky prověření lidé, kteří pak na rodinu původního majitele domu donášeli.
První represivní tlaky dopadly na jmenovaného R. Jukla, kterého zatkli v druhé polovině roku 1950 a odsoudili jej v procesu s představiteli vysoké církevní hierarchie k sedmi letům odnětí svobody.
V červenci 1954 byl sedmdesátiletý Dostálek zatčen příslušníky StB v rámci příprav akce Orlice, vykonstruovaného procesu s „vedením ilegální protistátní skupiny Křesťansko-demokratické strany.“
Na uvěznění navázal koloběh výslechů a agenturní rozpracování na cele. Zprávy spolupracovníků Bezpečnosti založené do vyšetřovacího spisu svědčí o tom, že zdravotní stav J. Dostálka po zatčení byl velmi špatný.
Na konci srpna 1954 převezli J. Dostálka do nechvalně proslulé věznice StB v Praze Ruzyni, kde probíhalo další vyšetřování téměř až do podzimu 1954. Po jeho ukončení podala Generální prokuratura v Praze dne 25. listopadu žalobu obsahující i návrh na konání procesu u Nejvyššího soudu. Jeho zahájení, k němuž došlo 29. března 1955 se ale J. Dostálek nedožil.
V 60. letech se rodina pokusila o rehabilitaci J. Dostálka. Zdislava Juklová-Dostálková 14. července 1969 podala návrh na přezkum rozsudku Nejvyššího soudu v Praze z 1. dubna 1955. Tu však Zvláštní senát krajského soudu v Praze zamítl, protože J. Dostálek zemřel ještě před konáním procesu. Následovala žádost o prošetření okolností úmrtí podaná 14. července 1969 ke krajské prokuratuře, jelikož existovaly pochybnosti směřující k možnosti zanedbání povinností. I tento požadavek ale Vyšší vojenská prokuratura v Příbrami zamítla. Rehabilitace byla nakonec uskutečněna až na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 14. prosince 1992.
(Tento text vznikl s využitím rigorózní práce J. Tilsche, Český politik Ing. Jan Dostálek, dosud nepublikovaného odborného článku badatele PhDr. Ondřeje Hladíka z Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR a volně přístupných zdrojů)