Na domě v ulici Sefsafimoviča č. 2 se nachází obytný komplex známý pod názvem Dům na nábřeží, neboli Vládní dům, postavený v letech 1927–1931 speciálně pro rodiny zaměstnanců komunistické strany a vlády. V databázi Memorialu je evidováno 242 obyvatel Domu na nábřeží, kteří byli popraveni v letech Velkého teroru. Mezi nimi byla i Gertuda Arosevová, které dnes bude umístěna pamětní plaketa. Gertruda Arosevová Gertruda Arosevová, za svobodna Freundová se narodila roku 1909 v Praze. Stala se učitelkou tance. Byla popravena v roce 1937 ve věku 28 let. Gertrudin otec Rudolf Freund byl z rodu židovských obchodníků a zahynul v Osvětimi, matka Terezie přežila deportaci do Terezína a zemřela až v roce 1983. Gertruda absolvovala taneční školu Marie Wigmanové v Drážďanech a roku 1929 si za otcovy prostředky otevřela vlastní taneční školu v Praze, kam o několik let později přivedl tehdejší stálý zástupce SSSR v Československu Alexandr Jakovlevič Arosev své dvě dcery. Foto: rodinný archiv Dmitrije Arosejeva V té době měl Arosev za sebou už pestrou minulost revolucionáře, později působil jako sovětský diplomat v Lotyšsku, Francii, Švédsku, Litvě a v letech 1929 – 1933 i v Československu. Byl znám též jako umělec, psal povídky, romány a divadelní hry, podílel se na založení Svazu spisovatelů. Bouřlivý byl i jeho osobní život: přijel do Prahy jen se svými dcerami, protože jeho žena Olga už žila s jiným mužem; její pozdější návštěva Prahy definitivně rozhodla o tom, že odejde od rodiny za novou láskou až na Sachalin. Arosev se plně oddal práci diplomata a měl značný podíl na změně přístupu k Sovětskému svazu a k jeho uznání de iure, snažil se ale vytvořit i rodinné zázemí svým ještě malým dcerám. Nejstarší Natálie se později stala překladatelkou z češtiny, Jelena i nejmladší Olga známými herečkami. Všechny tři s odstupem času vzpomínaly s dojetím na poklidné dětství ve vile Tereza v Praze i na to, jak těžce se vyrovnávaly se vztahem svého otce k ženě o dvacet let mladší než on, štíhlé baletce se zlatavě rusými vlasy a zelenýma očima. Záhy po svatbě byl Arosev přes své diplomatické úspěchy odvolán do Moskvy, kde zůstal rok bez práce a po tolika letech v zahraničí si těžko zvykal na sovětskou realitu, jak vzpomíná nejmladší dcera Olga ve svých memoárech. V roce 1934 se Gertrudě narodil syn Dmitrij. Bydleli zprvu u rodinného přítele Molotova, s nímž se Alexandr Arosev znal ještě ze studií. Když se Arosev posléze stal předsedou Všesvazové společnosti pro kulturní styky se zahraničím, získal dva byty v luxusním vládním domě Na nábřeží, který se stal svérázným symbolem politických represí. „Přišlo strašlivé jaro roku 1937. Veškeré síly směřovaly na obranu vlastní cti a reputace,“ píše Olga Arosevová ve svých pamětech, „Míra lidské podlosti byla v těch dobách strašlivá. Lidi ovládal strach. V otcových denících jsou popsány schůze Všesvazové společnosti pro kulturní styky se zahraničím, na nichž lidé s úctyhodnými životopisy, lidé, s nimiž žil a spolupracoval, psali jeden na druhého udání. Otec si schoval výstřižky z deníku Pravda, kde byly, z dnešního hlediska směšné, útoky vůči němu. Vinili ho z toho, že nosil frak a ovládal cizí jazyky.“ V létě 1937 Arosev s ženou Gertrudou, synem a dcerou Jelenou odjel na dovolenou do Sestrorecku. Cestou se zastavil u sestry v Leningradu a nechal u ní své deníky, díky čemuž se zachovaly. Právě v Sestrorecku, 26. června 1937 NKVD zatkla Gertrudu. Olga ve svých pamětech zaznamenala vzpomínky Arosevovy dcery Jeleny na poslední den, který Alexandr a Jelena strávili společně: „Jednoho večera někdo zaklepal. Vstoupili dva mladíci, vojáci, jeden z nich námořník. Oznámili, že přišli pro Gertrudu, protože je zatčena. Gera se rozplakala, otec se naopak rozzlobil, řekl, že ji nepustí, že pojede s ní. Zakázali mu to, tak jim řekl, že budou muset počkat a zavolal auto z Leningradu z pobočky Všesvazové společnosti pro kulturní styky. Je s podivem, že souhlasili. Rozhostila se zvláštní, nepřirozená pauza. Měli jsme pocit, že život se zastavil, nebo spíš že z něj kus vystřihli jako z filmového kotouče. Trvalo to docela dlouho. Ozvalo se troubení auta, byl čas jít.Foto: rodinný archiv Dmitrije Arosejeva Otec a Gera se začali loučit. Stáli, tiskli se jeden k druhému, neobjímali se, jen nehybně stáli. Možná si něco říkali bez slov, možná si něco slibovali... Nevím. Loučili se. Gera se probrala a šla se do ložnice rozloučit se synem. Zastavila se, otočila... Viděla jsem její obličej. Zapamatovala jsem si tu tvář na celý život. Nepopsatelná muka.“ Ti dva k ní přišli ze dvou stran a odvedli ji již jako zatčenou.“ Jako cizinka byla podezřelá ze špionáže, útok byl ale bezpochyby namířen proti jejímu manželovi. Ten se hned v noci vrátil známým rychlovlakem „Rudá střela“ do Moskvy a volal Molotovovi, ale přítel mu nepomohl. Takto vzpomínala Jelena: „Otec se snažil dovolat Molotovovi, ten mu pokládal telefon nebo mlčel. Táta ho prosil: „Vjačo, vím, že tam jsi, slyším, jak dýcháš, řekni mi aspoň něco, řekni mi, co mám dělat?“ Nakonec při dalším pokusu o hovor, Molotov pronesl: „Zaopatři děti,“ a zavěsil. Otec řekl: „To je konec“.“ 3. července se Alexandr Arosev vypravil sám na Lubjanku za Ježovem, s nímž se znal z dob občanské války, aby se za svou ženu zaručil, ale už se nevrátil, byl zatčen. Vyslýchal ho prý pověstný Rajchman, zástupce V. S. Abakumova, který vedl čistky nejvyššího státního aparátu (oba to dotáhli až k hodnostem generálů). Kladlo se mu za vinu, že se přátelil s Bucharinem a nařkli ho z přípravy teroristických útoků. Ke všemu se brzy přiznal, ale před soudem to odvolal s námitkou, že přiznání bylo vynucené. Za Arosevovy se přimlouval i Romain Rolland, který napsal dopis Stalinovi. Ten však zůstal bez odpovědi. Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR jej 8. února 1938 odsoudilo k trestu smrti. Byl zastřelen 10. února 1938, údajně ve sklepení budovy soudu na Nikolské ulici, společně se svým přítelem, lékařem a legendárním symbolem bolševické revoluce Vladimirem Antonovem-Ovsejenkem, který byl jeho předchůdcem na sovětském zastupitelství v pražské vile Tereza. Není známo, zda se vůbec dozvěděl, že jeho ženu Gertrudu Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR pod vedením A.D. Gorjačova odsoudilo k trestu smrti už 2. prosince 1937 a téhož dne byla ve věku pouhých 28 let zastřelena. Mezi popravenými nebývalo mnoho žen, nicméně manželky význačných státních a stranických činitelů někdy sdílely osud svých mužů. Gertrudin sen o štěstí tak skončil v jamách v lesíku na Kommunarce, kde se aspoň symbolicky se svým Alexandrem opět setkala. O Arosevovy dcery se postarala jejich matka, až na nejmladší Olgu se svého otce jako „nepřítele lidu“ úředně zřekly, aby mohly studovat. Malého Dmitrije vzala k sobě teta, ale když jeho nový otec za války padl, musel Dmitrij do dětského domova. Na podzim roku 1956, už v rámci rehabilitace obětí represí, úřady sdělily Arosevovým dětem lživou zprávu, že jejich otec zemřel 17. března 1945, bez údajů o příčině a místě smrti. A Dmitrij se dozvěděl, že jeho matka zemřela 5. srpna 1944. Foto: rodinný archiv Dmitrije ArosejevaMyslel si to ještě v roce 1988, kdy posílal dokumenty o svých rodičích do úschovy Memoriálu. Až po dlouhých čtyřiceti letech se dozvěděl pravdu o smrti rodičů a znovu se sešel s pražskou babičkou Terezií, která ho nakonec s pomocí Červeného kříže našla. Jelena a Olga se staly herečkami, Natálie jednou z předních překladatelek z českého jazyka v SSSR. Syn Dmitrij se stal kandidátem věd a věnoval se psychologii sportu a vzdělávání. O mnoho let později si děti přečetly deníky svého otce, jež starostlivě uchovávala jeho sestra. Natálie a Olga napsaly vzpomínky na svého otce, v nichž použily úryvky z deníků. V článku byly použity materiály z knihy českého historika, profesora Mečislava Boráka, který se mnoho let věnoval studiu pronásledování Čechů a občanů Československa v SSSR. V roce 2013 vyšla jeho kniha „Moskevská pohřebiště.Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953“ (Opava, 2013), v níž jsou obsaženy životopisy více než stovky popravených Čechů. Dále jsou v textu použity úryvky z memoárů Olgy Arosevové (Proživšaja dvaždy,Astrel, 2012).
