Leonid Frček (1890–1938)

Narodil se v městě Włocławek ve Varšavské gubernii. Jeho otec byl Čech, který v roce 1890, ve věku 16 let, tajně odešel z Čech do Ruska, kam tehdy Varšava spadala. Byl hudebníkem a dirigentem, oženil se s Ruskou. Když v roce 1910 v Saratově zemřel, zůstala rodina bez prostředků. Leonid začal v roce 1921 studovat Moskevský institut orientalistiky, a studoval i francouzštinu a italštinu. Po návratu ze základní vojenské služby v letech 1930–1931 pracoval jako překladatel ve Vědeckovýzkumném ústavu vojenských vzdušných sil sovětské armády RKKA. V letech 1934–1936 byl osobním sekretářem a překladatelem italského inženýra Nobileho v závodě na stavbu vzducholodí (Dirižablestroj), a na smlouvu překládal do ruštiny Nobileho spisy. Poté byl pomocníkem vedoucího knihovny v Akademii komunistického povstání, překladatelem do francouzštiny pro ruský časopis Lékařská parazitologie a parazitární nemoci, a pracoval jako literární pracovník na smlouvu u vydavatelství Sevmorpuť (Severní mořská cesta). Byl bezpartijní, měl sovětské občanství, bydlel v Moskvě na Arbatu. Jeho čtyři sestry žily v SSSR. Ve zdůvodnění návrhu na zatčení se uvádí, že je podezřelý ze špionážní činnosti, protože „má v Moskvě mezi občany cizích států velký okruh známých a ve svém bytě pořádá častá setkání se zahraničními turisty, přijíždějícími z Itálie“.
Byl zatčen 17. března 1938. Během vyšetřování se nakonec doznal, že když pracoval u inženýra Nobileho, získal ho agent italské rozvědky inženýr Troiani ke špionáži v zájmu Itálie. Dodával pak italské rozvědce zprávy o stavbě vzducholodí v SSSR i poté, co rezidenta Troianiho vystřídal Segalino.
Komisí NKVD a Prokurátora SSSR byl 25. května 1938 odsouzen k trestu smrti a 7. června 1938 byl zastřelen.
Jménem celé rodiny podala v únoru 1954 jeho sestra Ljubov, povoláním redaktorka, žádost Generálnímu prokurátorovi SSSR, aby po patnácti letech napravil křivdu: „Rodina ubitá hořem předpokládá, že bratrovo odsouzení bylo justičním omylem, a žádá Vás o prošetření případu bratra Leonida Karloviče Frčka.“ Vyšetřovatelé to neměli nijak snadné. Pokud chtěli zjistit, jak a zda vůbec ona skupina italských špionů fungovala, mohli vycházet jen ze starých, značně neúplných výpovědí. Část Italů odjela včas domů (tak jako Feliciano Troiani nebo Roberto Villa) a ti, co se hlásili ke komunismu a přijali sovětské občanství, už většinou nebyli naživu. Bruno Segalino, který měl být dalším z Frčkových rezidentů, byl zastřelen 10. června 1938 a o Frčkovi se při výsleších nezmínil, stejně jako Francesco Prato (dostal 8 let gulagu) nebo Arnoldo Silva (Ivan Monotov), který byl zastřelen 3. července 1938. Frček opravdu byl osobním tajemníkem generála Umberta Nobileho, který jako uznávaný odborník a se svolením Mussoliniho pomáhal v letech 1932–1936 Sovětskému svazu rozjet výrobu vzducholodí. Když v prosinci 1936 Nobile definitivně odjížděl domů, našli u něj na hranici podezřelé dokumenty s Frčkovým podpisem. Patřil k nim mj. soupis 507 výkresů k různým typům vzducholodí, označených pětimístnými čísly, což vyšetřovatelé pokládali za šifrované špionážní zprávy a předali seznam specialistům. Sdělení o výsledku dešifrování ve vyšetřovacím spisu chybí, údajné kódy asi nebyly rozluštěny. Podle zpráv sovětské kontrarozvědky vedly spolu týmy konstruktérů kolem Nobileho a Troianiho tvrdý konkurenční boj ohledně koncepce výroby vzducholodí, s nímž mohla souviset i Frčkova údajná hlášení.
Vzhledem k tomu, že se Frček ke špionáži doznal, že mnozí členové skupiny byli za špionáž zastřeleni a jiní zjevně inklinovali k fašismu, sotva mohl být závěr šetření v roce 1954 jiný: bylo rozhodnuto žádosti rodiny o prošetření rozsudku nad Leonidem Frčkem nevyhovět. Ta se však pořád domnívala, že se případ „z důvodu rehabilitace“ stále šetří. Svědčí o tom i dopis Ljubov Frčkové z ledna 1956, s nímž se obrátila na předsedu Rady ministrů SSSR (tedy vlastně premiéra) N. A. Bulganina. Psala v něm: „Dne 13. ledna 1956 mne pozvali do přijímací kanceláře KGB pro Moskvu a Moskevskou oblast při Radě ministrů SSSR a sdělili mi, že můj bratr Leonid Karlovič Frček, zatčený 18. března 1938, zemřel v březnu roku 1943.“ Stručně charakterizovala bratrovu osobnost a zdůraznila, že přeložil do ruštiny tři významné knihy Umberta Nobileho, jež měly v letech 1937–1938 vyjít a už k tomu nedošlo: Vzducholodí z Říma na Aljašku přes Severní pól, Cesta k pólu vzducholodí Italia, a Statistika a dynamika vzducholodi, jež byla napsána speciálně pro Sovětský svaz, a Nobile ji pokládal za velmi důležitou. Aniž něco tušila o záhadě té „šifrované zprávy“, která možná stála jejího bratra život, vcelku přijatelně ji vysvětlila: „Kromě toho Vám sděluji, že se u mne v úschově nacházejí nákresy, jež patří U. Nobilemu a mají, podle jeho mínění, značný význam. Svého času je Nobile nemohl vyvézt do Itálie, protože tehdy byla v Evropě nepříznivá politická situace. Koš s těmito nákresy byl orgány NKVD zapečetěn v roce 1937 a nachází se u mne v bytě stále v zapečetěném stavu.“ Požádala pak Bulganina „jako hlavu sovětské vlády“, aby jí poradil, co má s těmi uschovanými nákresy udělat. Sotva si dokážeme představit, jak asi takové sdělení zapůsobilo na ústředí bezpečnosti. Už za několik dnů začaly výslechy bývalých pracovníků závodu na výrobu vzducholodí. Shodli se na tom, že „stavba vzducholodi B-6 nepředstavovala žádné státní tajemství, protože její konstrukce byla převzata z již dříve v Itálii Nobilem postavené vzducholodi Nord“. Potvrdila to i tlumočnice, která pracovala pro konkurenční konstruktérský tým Troianiho: „Práce Nobileho na stavbě vzducholodi B-6 ani práce Troianiho na vzducholodi B-7 nepodléhaly utajení a všichni pracovníci pracovali bez jakéhokoliv dohledu. Já osobně jsem sama dělala popisy vzducholodi B-7, které se předaly studentům kombinátní školy jako pomůcka. A co se týká Nobileho vzducholodi B-6, tak je mi známo, že podle slov inženýrů byla okopírovaná podle vzducholodi Italia.“ Co se dosud vleklo dva roky, vyřídilo se teď za dva týdny.
Už 31. ledna předával náčelník Správy KGB pro Moskvu a Moskevskou oblast generálmajor Krajnov nové závěrečné doporučení vyšetřovatelů. V koši, který pracovníci KGB z bytu Frčkových po dvaceti letech převzali, se skutečně nacházely nákresy vzducholodí, o nichž se zmiňoval „šifrovaný“ soupis. Navíc už v době svého vzniku nebyly tyto nákresy tajné. Žádné objektivní důkazy o Frčkově špionážní činnosti nebyly zjištěny, takže bylo navrženo přerušení řízení pro nedostatek důkazů. Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR návrh 4. srpna 1956 potvrdilo a 15. srpna byla s jeho rozhodnutím seznámena i Ljubov Frčková.
Převzato z publikace Borák, M., Moskevská pohřebiště, Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953, redakčně zkráceno