Poslední adresa | Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka

Jaroslav Peteřík (1923–1954)

Ostřetice č.p. 2, okres Klatovy


Jaroslav Peteřík se narodil 11. 3. 1923 v Ostřeticích (okres Klatovy, Plzeňský kraj) jako syn zdejšího sedláka. Po ukončení obecné a měšťanské školy absolvoval klatovské gymnázium Jaroslava Vrchlického. Státní maturitní zkouška ho zastihla v nevlídném období právě probíhající heydrichiády na jaře roku 1942, což pro něj, stejně jako pro tisíce dalších mladíků, znamenalo nasazení do výroby, konkrétně u firmy Philips v Praze na pozici pomocný mechanik. Po smrti svého bratra na sklonku druhé světové války se vrátil domů na rodinné hospodářství v Ostřeticích a převzal plnou odpovědnost za chod statku. V roce 1947 se oženil s Emilií, rozenou Tykalovou, z blízké obce Třebycína, s kterou vychovával dvě děti.
Působení oblíbeného politika, bývalého agrárníka Josefa Ševčíka na Klatovsku, poslance Ústavodárného národního shromáždění v letech 1946–1948 za ČSNS, přimělo J. Peteříka k hájení zájmů a vstupu do této politické strany. Po únoru 1948 se Peteřík prostřednictvím J. Ševčíka zapojil do odbojové činnosti. Po celou dobu pracoval na svém 20 ha hospodářství, s nímž na podzim roku 1952 vstoupil do místního JZD Ostřetice, aby nezavdádal příčinu problémů.
V únoru 1951 prošel J. Peteřík podle plánu třítýdenním školením. Během něho získal cenné zkušenosti od instruktora CIC (agent Pavel) v agenturním vysílání a byl vybaven vysílací stanicí s označením SSP-1-D. Od poloviny března 1951 zahájil vysílání do zahraničí prostřednictvím tzv. Majáku, ale již v červnu 1951 bylo jeho spojení se „západním světem“ přerušeno, jelikož manželka Emílie z obav před možným prozrazením zničila většinu krystalů. V létě 1951 došlo k navázání styku mezi Jaroslavem Peteříkem a Josefem Kozlíkem, který v té době vedl odbojovou skupinu v Praze, prostřednictvím spojky Josefa Husníka působícího na Klatovsku. Sám J. Husník již po nějakou dobu s Peteříkem spolupracoval. J. Kozlík fungoval především jako spojka, to znamená, že přijímal a naopak předával zprávy hospodářského a vojenského charakteru od J. Peteříka a dalších vybraných osob nejen prostřednictvím tzv. mrtvých schránek. Na podzim roku 1951 se podařilo Peteříkovi obnovit signál a pokračovat v podávání krátkých zpráv za železnou oponu. J. Peteřík využíval k vysílání různých míst ve svém blízkém okolí, které z důvodu bezpečnosti neustále měnil až do svého zatčení v září 1953. Příčinou odhalení celé ilegální skupiny byla Kozlíkova neopatrnost. J. Kozlík se snažil v červenci 1952 ilegálně odejít za hranice prostřednictvím Peteříkova zahraničního spojení. Když tato možnost nevyšla, požádal neúspěšně o pomoc svého známého. Později vyšlo najevo, že tato osoba spolupracovala s StB a její kusé poznatky se staly pro orgány Státní bezpečnosti první stopou k postupnému rozkrytí celé sítě osob napojených na J. Kozlíka včetně J. Peteříka. V průběhu září 1953, po předchozím důkladném zmapování StB, byla většina členů této skupiny pozatýkána.
Státní bezpečnost vyšetřovala celou skupinu podezřelých osob, která čítala 25 jmen, pod označením akce Ludvík. Většina obviněných měla rolnický původ a mnozí z nich, včetně Jaroslava Peteříka byli během vyšetřování i soudního líčení vedeni jako „vesničtí boháči“. Tato okolnost jim při konečném verdiktu soudu ještě přitížila. Jednání u Nejvyššího soudu v Praze probíhalo v předvánočním čase od 17. prosince 1953. Po třídenním líčení vynesl soudní senát rozsudek: Josef Kozlík a Jaroslav Peteřík byli jako hlavní organizátoři obou skupin odsouzeni k trestu smrti za zločin velezrady a vyzvědačství. Úřednice Jiřina Anderlová z Prahy unikla absolutnímu trestu jenom díky tomu, že byla žena. Další tresty se pohybovaly v rozmezí od 6 do 20 let. Mezi odsouzenými figuroval i švagr J. Peteříka Josef Tykal, který byl odsouzen na 14 let odnětí svobody. Po zamítnutí odvolání k Nejvyššímu soudu byl Jaroslav Peteřík spolu Josefem Kozlíkem dne 20. února 1954 v Praze na Pankráci popraven. Ostatky Jaroslava Peteříka byly stejně jako v případě desítek dalších popravených uloženy do společných hrobů v Praze–Ďáblicích.
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Václav Ruml, redakčně zkráceno)