Josef Kučera (1916–1952)

Jablonského 898/16, Plzeň


Na adrese Jablonského č.p. 16, Plzeň se nacházejí dvě tabulky Poslední adresy. V témže domě bydleli dva vojenští důstojníci popravení v politickém procesu – Václav Ženíšek a Josef Kučera.
Josef Kučera se narodil 15. ledna 1916 v Cerhovicích u Hořovic, pocházel ze zemědělské rodiny. Měl staršího bratra Karla, jenž se později stal úředníkem. Od 14 let vychovávala Josefa Kučeru teta, která vlastnila velkoobchod, a proto mohla svého synovce podporovat na studiích. Po vychození pěti tříd obecné a tří tříd měšťanské školy nastoupil Josef Kučera v Plzni na čtyřletou Vyšší hospodářskou školu s maturitou. Po jejím úspěšném absolvování odešel v červenci 1934 vykonat vojenskou prezenční službu.
V prosinci 1934 byl povýšen na svobodníka aspiranta a v únoru 1935 na desátníka aspiranta. To již navštěvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze, kterou úspěšně absolvoval na počátku roku 1935, poté na ní začal sám působit jako instruktor. V září 1935 získal Josef Kučera hodnost četaře aspiranta, v prosinci byl jmenován podporučíkem pěchoty prezenční služby. Jeho vojenská služba se tím nicméně neuzavřela, neboť ho v červenci 1936 vojenské orgány ponechaly v další činné službě jako podporučíka pěchoty v záloze, přičemž vykonával funkci velitele čety a roty. Pro kariéru profesionálního důstojníka bylo nezbytné absolvovat Vojenskou akademii v Hranicích. Ppor. Kučera na ní úspěšně studoval od září 1937 do srpna 1938, kdy ho vyřadili jako poručíka pěchoty. V atmosféře zvyšujícího se mezinárodního napětí byl mladý důstojník přidělen k Pěšímu pluku 28 „Tyrše a Fügnera“. Zde působil až do zániku československé armády v roce 1939, poté byl převeden k civilnímu zaměstnání a stal se úředníkem města Plzně. Právě v této době se začal znovu stýkat se svým známým z vojenské služby a budoucím spoluobviněným Václavem Ženíškem. Od března 1941, kdy na vlastní žádost odešel do výslužby, se živil jako dělník ve výtopně ČSD v Plzni.
V květnu 1945 byl Josef Kučera povolán zpět do činné služby. Nejprve nastoupil u asistenčního pluku v Plzni (ten se posléze transformoval v Pěší pluk 33), poté byl přeložen ke strážnímu oddílu, který byl dislokován nejprve ve Stříbře a později ve Františkových Lázních. V srpnu téhož roku ho nadřízení přidělili do vojenské posádky v Aši, v září pak k útvaru v Kralovicích. V únoru 1946 byl zařazen k Pěšímu pluku 18. v Plzni. Vystřídal mnoho funkcí, od pomocníka šifranta až po zástupce náčelníka štábu pluku. V lednu 1949 byl přidělen na velitelství 11. pěší divize, kde byl jeho nadřízeným major Tomáš Sedláček. Hodnostní postup Josefa Kučery vypadal následovně: v říjnu 1945 povýšen na nadporučíka (s účinností od května 1942), v dubnu 1946 na kapitána (s účinností od května 1945) a konečně v říjnu 1949 na štábního kapitána.
Politická orientace Josefa Kučery nebyla rozhodně blízká komunistické straně, o čemž vypovídá i to, že v září 1947 vstoupil do Československé strany národně socialistické a zde jako řadový člen setrval až do února 1948. Po změně poměrů – aby si zachoval naději působit dál v čs. armádě – podal přihlášku do KSČ, ale nebyl z důvodu svého sociálního původu a kádrového profilu (jeho tetě její velkoobchod znárodnili) přijat. Josef Kučera se v roce 1946 oženil s o čtyři roky mladší úřednicí Miloslavou Thámovou. Manželům se o rok později narodil syn, k němuž v roce 1951 přibyla i dcera. To se již ovšem škpt. Josef Kučera nacházel čtyři měsíce za mřížemi komunistických věznic.
V pozdních nočních hodinách dne 2. prosince 1950 byl škpt. Josef Kučera ve svém bytě na adrese Plzeň, Jablonského, čp. 16 zadržen příslušníky Krajského velitelství StB Plzeň a ještě týž den formálně zatčen. Policejní orgány ho následně obvinily z protistátní činnosti, které se měl dopouštět jako významný člen jedné z vojenských ilegálních skupin na Plzeňsku, jež byla údajně na přelomu let 1948/1949 napojena i na odbojovou organizaci Praha – Žatec, plánující na březen 1949 ozbrojený protikomunistický převrat. Do této skupiny byli kromě něj vyšetřovateli zařazeni další čtyři armádní důstojníci: Tomáš Sedláček, Josef Černohorský, Bohuslav Tyr a Jaromír Nový. Zatčení těchto mužů bylo součástí tzv. akce „Irena“, tedy zásahu proti důstojníkům 11. pěší divize v Plzni, které nakonec skončilo vykonáním tří trestů smrti.
Trestní oznámení, které na pětičlennou skupinu škpt. Kučera a spol. podalo Velitelství vojenské zpravodajské služby až 25. září 1951 (tedy po téměř deseti měsících od zatčení škpt. Kučery, což byla na tehdejší poměry nezvykle dlouhá doba), je uvozeno ideologickým žargonem nejhrubšího kalibru: „Zatím co lid zbaven všech reakčních živlů ve vládě usilovně buduje svou socialistickou vlast, zatím co pokroková mládež celého světa svými hrdinskými činy maří válečné úmysly imperialistických štváčů, spolčili se tito zrádní důstojníci, škpt. Kučera, mjr. Sedláček, mjr. Černohorský, mjr. Tyr a škpt. Nový, s nepřátelskými špiony a zrádnou emigrací, aby svou podvratnou špionážní činností připravili půdu k rozpoutání nové světové války. Sdružovali se v jednotlivé ozbrojené pučistické skupiny, aby ozbrojeným povstáním a za pomoci sudeto-fašistických Němců, násilím svrhli lidově demokratickou vládu a nastolili panství krvavého teroru a bezpráví. Ve své nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení byli ochotni použít i těch nejkrutějších teroristických prostředků jen aby zlomili vůli lidu a uvrhli jej do nového otroctví světového imperialismu. Obviněný škpt. Kučera jako jeden z hlavních iniciátorů kontra-revolučního hnutí na plzeňsku se cynicky doznal, že důstojníci oddaní lidově demokratickému zřízení budou zavražděni, neboť jest to jediný prostředek, kterým můžou být zneškodněni. Taková jest tvář těchto pěti přisluhovačů buržoasie. Aby dosáhli svých kariéristických cílů, byli ochotni použít i těch nejkrutějších prostředků a neštítili se ani vražd.“
Ve věci Kučerovy „protistátní“ činnosti pak dokument přichází s tím, že propagoval buržoazní ideologii, zároveň rozšiřoval štvavé zprávy a hanobil komunistické ústavní činitele. Jeho nenávist vůči KSČ prý vyvrcholila na konci roku 1948, kdy se spojil se svým známým z armády Václavem Ženíškem. Tehdy již „vyakčněnému“ důstojníkovi údajně přislíbil, že s ním bude ilegálně pracovat na přípravě protikomunistického povstání. Kučerův úkol prý spočíval ve vytvoření pučistických skupin a špionážní sítě. Kvůli tomu údajně Kučera začátkem roku 1949 oslovil mjr. Sedláčka, pplk. Černohorského a mjr. Tyra, které vyzval k organizování vlastních buněk o 8 až 10 lidech a k získávání zpravodajsky upotřebitelných informací. Zprávy, které od nich obdržel, údajně postupoval právě Ženíškovi, přes kterého se pak dostávaly do zahraničí. Ve věci samotného převratu prý Kučera na Ženíškovu žádost obstaral s pomocí mjr. Sedláčka tiskopisy divize, na nichž měly být pučisty vydávány rozkazy, přičemž je společně opatřili originálními razítky. Kromě toho údajně zařídil pplk. Černohorský na Kučerovu žádost přesun zbraní v rámci skladišť tak, aby se dostaly k útvarům, kde měli pučisté nejsilnější pozice.
Výše vypsaný skutkový děj je z hlediska zmapování Kučerových skutečných aktivit v podstatě bezcenný, víme, že vyšetřovatelé své vězně mučili a cynicky nutili podepisovat zcela vyfabulovaná přiznání. Svědectví o tom máme od přímého aktéra, generála Tomáše Sedláčka. Ten ve svých vzpomínkách popsal tehdejší inscenování případu, jehož součástí bylo i psychické a fyzické týrání vězňů. Jeho samotného např. vyšetřovatelé kvůli přiznání neexistující „protistátní“ činnosti nepřetržitě vyslýchali devět dní a nocí (sic!). Vlivem dlouhodobého vyšetřování bez možnosti odpočinku a spánku (pokud výslechy neprobíhaly podle přání vyšetřovatelů, byl Sedláček v cele každou čtvrthodinu buzen), se u něj dostavily silné halucinace. Zdálo se mu například, že z linolea v jedné z výslechových místností vyrůstají orchideje.
Dnes již nežijící hrdina protinacistického odboje a politický vězeň komunismu (armádní generál Ing. Tomáš Sedláček zemřel 27. srpna 2012 v Praze) popsal i průběh konfrontace se škpt. Kučerou, k níž došlo ve smutně proslulé vojenské věznici na Hradčanech, tzv. Domečku: „Asi pátý den jsem byl konfrontován s Josefem Kučerou. Ten byl v daleko horším stavu než já. Pod levým okem měl velkou modřinu, jak ho klíči praštil jeho vyšetřovatel Karel Malý. Jak jsem se později dozvěděl, konfrontace byla velmi pečlivě připravena, musel se naučit, co má říkat a jak se má chovat. Měl dokonce sehrát plačtivou scénu, že já jsem ho do toho dostal – otce dvou dětí! A tak mi tam vyprávěl, jak jsme byli členy protistátní skupiny a já jsem předával nějaké špionážní zprávy. Koukal jsem na něho jako vejr, protože nic z toho samozřejmě nebyla pravda, ale jak jsem se už pomalu dostával do stavu, kdy jsem začal obtížně rozlišovat skutečnost a fantazie, tak jsem se proti tomu ani nějak důrazně neohradil.“ Dodejme, že Josef Kučera, po několika měsících své výpovědi odvolal jako smyšlené, nakonec je ovšem na nátlak vyšetřovatelů opět prohlásil za pravdivé.
20. prosince 1951, po mnoha měsících vyšetřování, které vedli nejprve příslušníci Krajského velitelství StB Plzeň, posléze příslušníci vojenského obranného zpravodajství a následně orgány ministerstva národní bezpečnosti, respektive příslušníci Velitelství StB (došlo ke známé čistce mezi příslušníky vojenského obranného zpravodajství, někteří z původních Kučerových vyšetřovatelů skončili sami ve vězení a tato okolnost způsobila při přípravě politického procesu zdržení), podala Státní prokuratura na pětici důstojníků žalobu. Senát Státního soudu Praha, jemuž předsedal JUDr. Vlad. Podčepický nad případem zasedl po půl roce, 23. června 1952. Rozsudek vynesl ještě týž den. Josef Kučera byl za trestný čin velezrady a vyzvědačství (§§ 78, 86 tr. z.) odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, stejně dopadl i Tomáš Sedláček. U zbývajících tří mužů padly mírnější trest: Josef Černohorský 23 let, Bohuslav Tyr 15 let, Jaromír Nový 17 let. Vedle toho si obžalovaní vyslechli i vedlejší tresty, totiž ztrátu občanských práv (u Josefa Kučery a Tomáše Sedláčka navždy), vyloučení z vojska a konfiskaci veškerého jmění. V případě Josefa Kučery se jednalo i o čtvrtinu rodinné usedlosti v Cerhovicích o výměře 10 hektarů.
Pamětní deska popraveným československým důstojníkům L. Svobodovi, J. Kučerovi a V. Ženíškovi byla odhalena 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů na budově Krajského vojenského velitelství v Plzni.
Po vynesení rozsudku byl Josef Kučera odeslán nejprve do Valdic u Jičína, posléze na Mírov. Někdy v té době dostal k vyplnění vězeňský dotazník, kde se měl mimo jiné vyjádřit k sociálním poměrům své rodiny. K tomu vlastnoručně napsal: „Kdo se nyní stará o rodinu nevím a jaký má příjem také nevím. Rád bych již pracoval bych se mohl o rodinu starati.“ K tomu však bývalý důstojník nedostal od komunistické justice příležitost.
Trest doživotního vězení se totiž patrně zdál prokurátorovi JUDr. Jaroslavu Dlouhému příliš mírný, a tak se proti němu odvolal k Nejvyššímu soudu (vyloučit ovšem nelze, že z vedení KSČ či ministerstva spravedlnosti přišly ohledně výše trestu nové instrukce). Odvolací řízení proběhlo 5. září 1952 v Praze. Soudní tribunál pod vedením JUDr. Křepely dospěl po necelých třech hodinách k závěru, že je skutečně nutno udělit vězni trest smrti provazem.
Josef Kučera putoval z trestního ústavu pro muže na Mírově zpět do věznice Praha-Pankrác. K jeho popravě došlo 14. listopadu 1952 brzy ráno. Ohledací list uvádí jako příčinu smrti udušení a čas smrti 5.50 hodin. K ohledání mrtvoly přistoupil vězeňský lékař až v 9.15 hod. Mohl si dát načas, neboť se ten den jednalo o jedinou popravu.
Již předchozího dne byli popraveni Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek, údajní členové další skupiny „odhalené“ v rámci akce „Irena“.
Po Josefu Kučerovi zůstala vdova, pětiletý syn a rok a půl stará dcera, která se narodila až po jeho zatčení. Rodina byla i nadále perzekvována, manželce a dětem byl odepřen vdovský i sirotčí důchod, navíc veškerý majetek patřící popravenému úřady zkonfiskovaly – výsledkem byl pád pozůstalých na samé existenční dno. Vdova musela zaplatit kremaci svého manžela, její prosby o vydání jeho urny nicméně vyslyšeny nebyly a rodina ještě v roce 2008 netušila, kde by se mohla nacházet. Archivní prameny prozrazují, že tělo Josefa Kučery skončilo v Ústavu pro soudní lékařství, kde bylo pitváno, poté bylo odvezeno ke zpopelnění do Strašnic. Z tamějšího tzv. archivu byla urna dne 6. října 1953 převezena Útvarem nápravných zařízení na Pankrác, kde patrně později došlo k jejímu záměrnému zničení.
V roce 1990 byl Josef Kučera plně rehabilitován usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami (sp. zn. Rtv 274/90). Na základě rozkazu ministra obrany ČSFR č. 045/1991-76 byla popravenému vrácena hodnost a zároveň došlo k jeho povýšení na plukovníka in memoriam.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Petr Mallota, redakčně zkráceno a upraveno)