Alois Kalábek (1906–1950)

Svatoplukova 43/2477, Prostějov


Vražda na počest Vítězného února?!

Před jednasedmdesáti lety byl v komunistickém vězení umučen prostějovský občan.
Alois Kalábek
Na začátek neveselého příběhu se musíme vrátit do první republiky. Celý Prostějov znal železářství u Zahradníků na Pernštýnském náměstí. Jedním z prodavačů byl mladý muž jménem Alois Kalábek, původem z chudobné rodiny v Hostěnicích na Vyškovsku. V Rousínově se také vyučil u obchodníka. A ten se někdy kolem roku 1936 rozhodl se osamostatnit a pronajal si malý obchůdek na stejném náměstí a otevřel si obchod železářský. A protože byl onen obchůdek rozlohou opravdu malý – snad 20 čtverečních metrů, později si pronajal ještě skladišťátko na náměstí T. G. Masaryka – ale ani to nebylo větší než nějakých 30 metrů. A protože mladý podnikatel prahnul po úspěchu, dal tomuto svému podniku vznešený název Velkoobchod zbožím železářským Alois Kalábek. Celkem se mu dařilo, koupil si ojetý náklaďáček a pak i osobní auto. Jeden z jeho reklamních sloganů zněl „ Od sporáků až po dlátka, vše koupíte u Kalábka!“ A dařilo se mu až do února 1948, který rázně zamával nejen s celou zemí, ale i se živnostníky. A protože jeho název firmy popouzel asi komunistické mocipány více než názvy jeho služebně starších konkurentů, znárodnili jeho „velkoobchod“ o rozloze asi 50 čtverečních metrů už v lednu roku 1949. On sám dostal místo ve znárodněné firmě Kovomat a dojížděl do tehdejšího Gottwaldova – nynějšího Zlína.
Dalším důvodem, proč byl zrovna asi jeho obchod první, byla zřejmě zatím malá odvaha „znárodňovatelů“ – přeci jen pan Kalábek byl “náplava“ a svůj obchod měl v Prostějově z historického hlediska krátce – oproti svým konkurentům, prostějovským měšťanům a majitelům domů, ve kterých měli po desetiletí své obchody. Byl snadnějším cílem.
Pan Kalábek byl otcem dvou dětí a jeho šikovný syn Jiří měl v roce 1949 maturovat a maturoval. A přesto, že maturoval na Obchodní akademii s vyznamenáním, dozvěděl se od svého oblíbeného učitele, že nedostane doporučení na žádnou vysokou školu – a to byl pro něj tragický zlom – a zmizel do zahraničí, prý do Rakouska.
Samozřejmě, že to neblahé nahlížení na rodinu ještě posílilo a tak těžce zkoušený otec se v listopadu 1949 rozhodl ke stejnému zoufalému kroku. Bohužel se mu to nepodařilo a byl zatčen. A zde začíná komunistická bestiálnost řádit na celé čáře. Druhý den po zatčení při přechodu hranice navštívili jeho manželku soudruzi z STB a sdělili jí, že do týdne se vystěhuje z jejich nájemního bytu. Kam, to bylo soudruhům pečujícím o blaho lidu jedno. Když se zoufalá manželka snažila, aby měla kam dát nábytek, bylo jí doporučeno, že jej má dát na dvůr a zapálit. A tato slova údajně pronesl přímo tehdejší obávaný předseda Městského Národního výboru. Ten samý, který se o tři roky později postaral o odstranění sochy T. G. Masaryka.
Trestní oznámení na syna Aloise Kalábka, který přešel hranice koncem roku 1949
Z dřívějších dob se nalezl zřejmě bývalý zákazník, který ač sám pronásledován zločinným, komunistickým režimem – pomohl. Byl to majitel jednoho ze statků v Drozdovicích, Protože ani on nemohl hospodařit podle svého, narychlo vybílil a zrenovoval prázdnou bývalou stáj a nešťastná rodina zde nalezla po vystěhování první střechu nad hlavou. Na více než dvacet let… Zbytek majetku jí byl rozkraden a zabaven – přece nepotřebujete auto, když je manžel ve vězení? A osobní auto zmizelo!
Pan Kalábek byl vězněn ve vyšetřovací vazbě prostějovského soudu, a jak se dnes jeví, byla to vazba taková …maloměstská. A údajně si věznění všimli, že některý z dozorců nechává klíče od cel volně ležet. A tak prý vznikl v únoru roku 1950 nápad, že nějak klíče odcizí, a uprchnou. Pan Kalábek měl v té době nějakých 44 let a byl z uvězněných nejstarší. Pokusili se tedy o odpor – vzpouru, ale ta se samozřejmě nepodařila a vězni byli ztrestáni a nejvíc právě onen vězniteli zamýšlený vůdce vzpoury, pan Kalábek. Jistým prostějovským dozorcem byl tak zmlácen, že ležel v bezvědomí a předseda soudu, shodou okolností z koncentračního tábora navrátivší se soudce židovského původu A. Bratter, který byl nadřízen i veliteli věznice, dostal strach a nechal jej převézt do věznice v Olomouci, kde byl pak pan Kalábek nalezen ráno 24. února 1950 mrtev. Pohřeb se musel uskutečnit tajně a bez smutečního oznámení a pan Kalábek leží v rodinné hrobce na zdejším hřbitově. Ostatně vrah měl své jméno – Emil Dobrý.
Dům, kde bydlela rodina Aloise Kalábka
Rodina dál živořila v Drozdovicích. O synovi neměli žádné zprávy. Ten jim sice posílal z USA dopisy a peníze, ale marně. STB se postarala o to, že nebyly nikdy doručeny. A jak se až v těchto dnech ukázalo, zadržené dopisy jeho syna se dochovaly v Archivu bezpečnostních složek v Praze. A tak obě strany rozdělené rodiny nabyly dojmu, že se stalo něco strašného a měli za to, že ta druhá část rodiny už nežije. Všichni se pak setkali až po pádu komunismu, ale co naplat, rodina už byla rozbita…
Když přišel rok 1968, snažila se rodina, stále sídlící v bývalé stáji, marně o rehabilitaci. Bylo to velmi složité jednání, které se proměnilo ve spoustu popsaných papíru bez výsledku, protože vlastně nikdy nedošlo k soudu a vynesení rozsudku. I po roce 1990 se rodina snažila alespoň o potrestání dozorce Emila D., který byl po vraždě přemístěn někam do severních Čech, ale na stáří se do rodného Prostějova vrátil, a jak je na malém městě zvykem – potkával se s manželkou a dcerou své oběti. Po roce 1990 se opět rodina snažila o nějaké soudní vypořádání či náznak spravedlnosti, ale marně. Onen dozorce neustále apeloval na údajně nedobrý zdravotní stav, rozhodnutí bylo oddalováno, a v klidu se pak odebral nepotrestán nejspíše do pekel.
Proč je tento příběh širší veřejnosti neznámý? I když v roce 1993 vyšly dva články v tehdejších olomouckých a brněnských denících? Myslím, že důvod je ten, že zatímco ostatní obchodníci v Prostějově zde podnikali po celé generace a jejich jména znali i lidé mnohem mladší, narozeni jako já v době socialismu, a jejich rody byly znám generacím zákazníků, pan Kalábek se do města přistěhoval relativně nedávno a jeho podnikání trvalo snad jen 15 let – a tak byl znárodněn exemplárně jako první a když jej komunistická justice umučila, nebylo to tak nápadné a známé.
Díky projektu Poslední adresa, který jsme spolu s vnučkou zavražděného pana Kalábka oslovili, a samozřejmě díky souhlasu současných vlastníků domu, v němž Kalábkovi bydleli, zde bude umístěna pamětní tabulka na památku obchodníka Aloise Kalábka, který byl umučen svými vězniteli po pokusu o opuštění republiky, jež ho po roce 1948 připravila o majetek i budoucnost.
(autorem životopisného medailonku pro Poslední adresu je Ivan Čech, redakčně upraveno)