Jaroslav Šlezinger (1911-1955)

Jihlava, Fibichova 939/4



Jaroslav Šlezinger se narodil 29. dubna 1911 v Jemnici do velmi chudé a věřící rodiny. Jeho otec padl r. 1916 na frontě, matka příležitostně pracovala u sedláků. Velmi časně se u Jaroslava projevilo výtvarné nadání, od dětství stále něco tvořil. Vyučil se tesařem a v té době, jako samouk, vytvořil pomník padlým ve vsi Chotěbudicích. Naštěstí se našel mecenáš v osobě řídícího učitele jemnické školy Jana Gartnera. Díky němu Šlezinger vystudoval školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a následně, v letech 1936-39, pražskou AVU v sochařském ateliéru prof. Bohumila Kafky. Po absolutoriu nastoupil jako pedagog na UMPRUM v Brně.
Obsazení Československa r. 1939 vyvolalo mezi studenty silný odpor, který vyvrcholil demonstracemi 17. listopadu. Šlezinger byl spolu se studenty zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Oranienburg-Sachsenhausen. Sochař byl v době zatčení na vrcholu své umělecké práce a v koncentráku se bez práce trápil. Jenže nebylo z čeho tvořit. Spoluvězni-studenti mu navrhli, že se uskrovní a dají mu svůj příděl chleba. To byla velká oběť, protože v lágru byl hlad. I přesto studenti rozžvýkali chleba do nádoby a Jaroslav z něj vymodeloval hlavu umírajícího „heftlinga“. Hotové dílo bylo nutné usušit. Vězňové hlavu ukryli. Jenže v noci proběhl „filcung“ (prohlídka). Po půlnoci byli vězni vzbuzeni řevem gestapáků, kteří kontrolovali obsah skří¬něk. Čerstvě vymodelovanou hlavu nenašli, neboť hladový spoluvězeň ji snědl – naštěstí. Sochaře by to jistě stálo život. Ale už ve vězení sochař našel inspiraci pro své stěžejní dílo – „Zaváté šlépěje“. Propuštěn z koncentráku byl r. 1943 s ostatní českou inteligencí, za kterou se u Hitlera přimluvil protektorátní prezident Emil Hácha.
Vrátil se s podlomeným zdravím, oženil se a s manželkou se usadil v Jihlavě, kde si zřídil sochařský ateliér. Začal tvořit sousoší “Zaváté šlépěje”, jako symbolický pomník padlých, popravených, umučených, všech bezhrobých a poztrácených z obou světových válek. Sochař sám sháněl peníze na kámen pro sousoší prodejem půlmetrových modelů. Hotové dílo bylo odhaleno na Ústředním hřbitově v Jihlavě 1. listopadu 1946. Na podstavci, je vytesán nápis: „Nad život, nad smrt, nechť svoboda je navěky nám!” a do něj je vložena hrst hlíny z koncentračního tábora Mauthaussen.
Šlezinger tvořil především portréty, světce pro kostely, náhrobky a sochy jako symboly vlastenectví, např. pomník plukovníka Josefa Švece a Sokola v Jemnici i jinde na Vysočině. Vyvrcholením jeho tvorby se stala nadživotní socha prezidenta T. G. Masaryka před jihlavským gymnáziem, odhalená v září 1948. (V r. 1961 byla socha zlikvidována, stejně jako pomník plukovníka Švece a Sokola v Jemnici.) Jeho posledním dílem na svobodě byla socha patrona české země, svatého Václava. Byla to nejlepší léta jeho života. Narodil se mu syn a jako velmi úspěšný i oblíbený umělec se stal členem významných uměleckých, ale i společenských organizací, např. Rotary Clubu.
Komunistický režim vyhlásil vlastnímu národu třídní boj. Ve jménu tohoto třídního boje rázem velká skupina občanů ztratila jakákoliv svoje práva. Politický převrat v únoru 1948 a jeho následky vyvolaly i na Jihlavsku odpor demokraticky smýšlejících občanů. Projevil se především šířením letáků a dalších tiskovin s požadavkem svobodných voleb pod kontrolou OSN a dalšími výzvami k uchování demokracie a varováním před jejím ohrožením komunisty.
Byla to doba, kdy docházelo k inscenovaným procesům, vynášení tvrdých rozsudků podle nových, komunistických zákonů, zvláště zákona 231 na ochranu republiky směřující k potlačení jakéhokoliv odporu.
V Jihlavě byla uměle vytvořena a s velkou propagandou obviněna a souzena skupina 23 osob, v procesu „Veselý, Tuček, Rod a spol.“, kam byl zařazen i sochař Šlezinger.
Jaroslava Šlezingera zatkla StB 6. září 1949 v podvečer. Tajně, aby to nevzbudilo pozornost, poslali pro něj auto. Aby sochař nekladl odpor, požádali ho, aby s nimi jel za předsedou KNV v soukromé záležitosti. Na kopci za Jihlavou auto „stopl“ řidičův známý a sedl si dozadu. Hned jak se opět rozjeli, přiložil Šlezingerovi k hlavě pistoli a přikázal, ať si sedne za ním dozadu. Sochař poslechl. Nasadili mu pouta, přikryli dekou a dovezli do vyšetřovny StB. Paní Šlezingerové došla pozdě večer pracovnice StB vyřídit, že manžel musel narychlo odjet s předsedou KNV do Brna na konferenci a vrátí se až další den. Mezitím vyrabovali sochařův ateliér, protože hledali stroj na rozmnožování letáků, vysílačku a také zbraně. Našli jednu zbraň a pár nábojů – ještě z války. Manželka za dva dny dostala výpověď z bytu se sdělením, že její muž byl zatčen za protistátní činnost.
7.–11. února 1950 se v Jihlavě konal proces „Veselý, Tuček, Rod a spol.“ se skupinou 23 obžalovaných z toho že: „...od podzimu 1948 do července 1949 v Jihlavě a jinde vytvořili protistátní skupinu, případně se spolčili s touto skupinou, jejímž účelem bylo původně opatřování zpráv rázu hospodářského, politického a vojenského a snaha podávati tyto zprávy do ciziny, písemně nebo prostřednictvím vysílací stanice, koncipovali, rozmnožovali a rozšiřovali protistátní letáky, snažili se umožniti jiným osobám útěk za hranice, připravovali vraždy na místních politických činitelích, připravovali sabotáže v nár. podnicích a veřejných budovách…“
Jaroslav Šlezinger byl při tomto procesu obžalován z toho, že: „…byl členem v protistátní organizaci, nabídl a opatřil jed k zavraždění Dobrovolného, dal organizaci větší počet nábojů do samopalu a získal další osoby do protistátní skupiny… „ a tím spáchal zločin spoluviny nedokonané vraždy úkladné..... a odsuzuje se k trestu těžkého žaláře v trvání 25 zostř. jedním tvrdým ložem půlletně… peněžitému trestu ve výši 30 tisíc protože útok byl spáchán v úmyslu poškodit republiku. U všech obviněných byla vyslovena …ztráta volebního práva, konfiskace veškerého majetku, ztráta občanských práv a náhrada trestního řízení. Soukromí podnikatelé pak byli potrestaní ztrátou živnostenského oprávnění…
Celkem byly v tomto jihlavském procesu uloženy tři tresty smrti pro Karla Veselého, Jana Tučka a Františka Roda, dvě doživotí dostali Vavřinec Schwarz a Stanislav Bárta, ostatní celkem 258 let těžkého žaláře a 250 tisíc pokuty. Pod rozsudkem chybí jméno soudce. Je tam jen kulaté úřední razítko. Správnost vyhotovení podepsal Dr. Emil Pavelka. Všichni odsouzení se odvolali, ale rozsudky potvrdil 25. 4. 1950 Nejvyšší soud v Praze – podepsán Dr. Havlíček v. r. Podpis soudce možná chybí proto, že v té době soud v Jihlavě neměl oprávnění soudit protistátní kauzy ani udělovat tresty smrti – a následně provádět popravy.
Je těžké ze spisů rozklíčovat, co vlastně obvinění provedli, protože žádná vražda se nestala, nepodařila se ani sabotáž, nepoužilo se cyankáli, kvůli kterému byli se Šlezingerem souzeni profesoři gymnázia Vlastimil Kučera a Josef Kočí. Cyankáli si Šlezinger za pomoci profesorů opatřil, protože už slyšel o krutém týrání StB a bál se, že by nevydržel. Ale jako věřící člověk věděl, že ho nepoužije, takže aniž by jed otevřel, nechal ho vrátit do chemické laboratoře gymnázia. Jediným prokázaným „zločinem“ byly letáky.
V ilegálním dopise, který poslal Šlezinger své ženě napsal: „Dodnes nevím, z jakých důvodů“. Po celou dobu věznění se domníval, že se stal obětí justičního omylu.
Z jihlavské věznice byl Šlezinger převezen na Mírov a po roce do tábora nucených prací Ostrov-Vykmanov. Byl umístěn v táboře L jako MUKL – to je zkratka pro muže určené k likvidaci. Hlavním úkolem tohoto tábora bylo vytěžit co nejvíce uranu pro SSSR. Odsouzení pracovali bez ochranných pomůcek a mimo jiné trpěli hladem, byli vystavováni teroru i mučení.
V tajně psaném deníku popsal svou pomalou smrt z ozáření: „... v zimě 1953 jsem byl nucen pracovat na hermetickém sběrači rudy. Je to hrozné místo, jsou tady ty nejjemnější částečky, prudce zářící, které smrtelně zasahují všechno kolem.... Vše tu vypadalo prostě a nevinně, 20 cm pokrývka nejjemnějšího prachu… žádná bolest, jen slabý pach…Po týdnu jsem práci dokončil a zapomněl na tu hrůzu. Zůstala mi jen nechuť k jídlu a ta se stále stupňovala. Žádal jsem velitele o odborné vyšetření. Bylo mi sděleno, že mám vysoký trest a do nemocnice nesmím. Zůstal jsem bez ošetření a bolesti se stupňovaly....“
V srpnu 1954 přeložili nemocného sochaře na stavbu kulturního domu v nově budované čtvrti města Ostrov. Celou čtvrť, ve stylu socialistického realismu, stavěli političtí vězni, šlo o tzv „Muklprojekt“. I výzdoba byla strikně určená a Šlezingerovi bylo uloženo, aby na průčelí domu kultury vytvořil sousoší oslavující komunistický režim. Šlezinger se dostal k milované sochařině, jenže už byl těžce nemocen. Přesto mu teprve v listopadu umožnili vyšetření v nemocnici.
Vytvořil velké sousoší se třemi postavami – horníka ve fáracím oděvu, studenta a ženu s obilným snopem. Ženě dal tvář své milované manželky. Odvedl perfektní práci a měl možná naději na propuštění. Požádal svou ženu, aby podala žádost, na které ovšem muselo být doporučení MNV v Jemnici. Jenže Jemnice žádost o propuštění sochaře nedoporučila.
1. května 1955, ve stejný den, kdy se odhaloval pomník Stalina v Praze, odhalovali v Ostrově i Šlezingerovo sousoší. Nikdo tehdy nesměl vědět, kdo je autorem.
Jaroslav Šlezinger zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici ve Vykmanově. Urna s jeho popelem byla vydána manželce a je uložena na hřbitově v Uherském Brodě. Ještě po sochařově smrti dostala ilegální cestou jeho manželka dárek. Šlezinger při tvorbě výzdoby kulturního domu modeloval tajně malé reliéfky „Křížové cesty“. Na rub reliéfků vyryl volným veršem své vyznání utrpení a lásky, svou křížovou cestu životem. Dnes jsou reliéfky vystaveny v kapli sv. Floriána v Ostrově.
26. 9. 1990 byl Jaroslav Šlezinger částečně rehabilitován rozsudkem Krajského soudu v Brně. Za zločin spoluviny nedokonané vraždy úkladné mu byl ponechán nepodmíněný pětiletý trest. 19. 2. 1999 dosáhl plné rehabilitace.
V roce 2015 udělil ministr kultury Daniel Herman sochaři Jaroslavu Šlezingerovi In Memoriam titul „Rytíř české kultury“.
(text životopisného medailonku pro stránky Poslední adresa připravila Marie Bohuňovská, autorka knihy Zaváté šlépěje věnované osudu akademického sochaře Šlezingera)